Nedohlédneš dále, než chci [soutěžní povídka]

[total-poll id=7646]

Nedohlédneš dále, než chci

Vítězslav V. aneb Dajehrias

Následující řádky bych chtěl věnovat své nejlepší kamarádce, kterou považuji za „nevlastní“ sestru a jen se modlím, ať od ní nedostanu za tohle ránu do nosu.

Hlava mě bolí, jako bych sebou někde praštila. Pozvolna otevřu oči v očekávání přítomného světla, ale nic. Nemám snad otevřené oči? Pomyslím si. Pro jistotu ještě zamrkám, ale oči mně ani nebolí, ale také nevidím ani špičku svého nosu. No tak vzpomínej, cos to mohla vypít. Hlavou mi běhaly vzpomínky, ale ani za boha jsem si nemohla vzpomenout, co se dělo večer. Nebo ještě večer je? Cítila jsem, jak jsem unavená, bylo mi příjemné teplo a únavou se mi zavíraly oči. Nebránila jsem se a tvrdě jsem po několika minutách usnula.

Probudilo mě nějaké světlo, nevím, co to bylo, ale světlo to bylo poměrně silné, a když jsem pomalinku otevřela oči, za neustálého mžourání jsem se nedokázala podívat dále, než na svůj vlastní nos. Chtěla jsem někoho požádat, aby mi přestal svítit tou baterkou přímo do očí, ale z mých úst se dostaly jen některé hlásky. Chvíli mi nedocházelo, proč nemůžu pořádně promluvit, ale připisovala jsem to nadměrnému obsahu alkoholu v krvi. Po chvíli, kdy jsem to zkusila ještě jednou, mi začalo to být velice zvláštní. Netočila se mi hlava, ani se mi nedělalo špatně od žaludku, jak to obvykle mívám. Téměř přivřenýma očima jsem těkala ze strany na stranu, dech se mi zrychlil, když jsem si uvědomila, že mám doširoka otevřenou pusu a v ní nějaký míček, nebo něco takového. Ještě jednou jsem zkusila promluvit, ale ozývalo se jen huhlání. Zkusila jsem do míčku strčit jazykem, ale ani se nepohnul a cítila jsem, jak mně popruhy roubíku tlačí do tváří. Srdce se mi rozbušilo hrůzou, co se to vlastně děje, chtěla jsem si roubík sundat, snažila jsem se vytáhnout ruku zpoza zad, ale čekalo mně ještě větší zděšení. Rukou jsem nemohla pohnout, ani tou druhou, a když jsem s nimi zabrala, jak nejvíc jsem dokázala, cítila jsem, jak mně lana čím dále víc tahají a kůže pod nimi mně pálí. Nechala jsem toho a pokusila jsem se pohnout nohama. Mělo to stejný účinek, jelikož jsem nohy měla spoutané ještě pevněji a nedokázala jsem ani pohnout s kotníky. Cítila jsem, jak se mi řemeny zarývají do kůže pod koleny a na stehnech. Nohy jsem měla skrčené, takže i kdybych chtěla, tak jsem se otočit nemohla. Hlavu jsem měla plnou obav, co se to děje a především, co se ještě dít bude. Do téměř zavřených očí se mi nahrnuly slzy a stékaly po tvářích, roubíku, až dolů na prostěradlo jakési postele.

Zděšení nebralo konce. Nejen, že mi pomalu docházelo, že jsem svázaná, ale po několika pohybech na posteli, jsem zjistila, že se látka otírá o mé skoro nahé tělo. Na těle v úrovni ňader jsem měla jen nějaký pruh látky, a to samé taky na zadečku. Dopředu jsem si nedosáhla, a tak jsem nevěděla, kam až látka sahá. Snažila jsem se pochopit, o co se tady jedná. Nabízely se spousty možností, ale já je odmítala přijmout jako reálné. Je to jen nějaký nesmyslný žertík. Někdo si ze mě dělá legraci, tohle přeci nemůže být jinak. Přemítala jsem si neustále v hlavě tyto věty a pozvolnými pohyby zápěstí jsem se je snažila vytáhnout ze smyček provazu. Srdce mi bušilo jako o závod, cítila jsem ho až někde v krku, velice rychle jsem dýchala a začala jsem pociťovat chlad na holé kůži. Z očí mi ještě občas skanula slza. Začala jsem kužel světla, který mě oslepoval, nenávidět více, než provazy, které byly snad na každé části mého těla. Pokusila jsem se zakřičet, ale skoro jsem ani neslyšela sama sebe.

„Myslíš, že se odsuď, dostaneš?“ Ozvalo se odněkud ze tmy okolo. Při slovech jsem sebou škubla a zrychlil se mi tep. Snažila jsem se zakřičet znovu, ale marně. Roubík byl těsný a z úst se nedostalo nic, než jen nesrozumitelné huhlání. „Copak? Copak? Že by ses nám snažila něco říct?“ Ozvalo se znova a židle, na které nejspíš někdo seděl, zavrzala. Horečně jsem se snažila přikyvovat a mozek mi při tom zpracovával další a další možné scénáře. Už jen při pomyšlení na některé tyto scénáře se mi dělalo zle a chtěla jsem konečně ven. „No jen mluv, bedlivě Tě poslouchám.“ Řekl se znatelnou ironií v hlase. „P-U-S-Ť M-Ě,“ jsem se snažila vyhláskovat, bohužel roubík fungoval dokonale. Ve vzteku, že si se mnou někdo takhle nelidsky hraje, jsem se začala zmítat a snažila se všemožně dostat z pout. Při tom jsem pištěla, až mě bolely hlasivky a začala jsem chraptět. Kužel světla přerušil na zlomek vteřiny stín ruky a já Nedohlédneš dále, než chci dostala pořádnou facku. „ÁÁÁUUU!“ Zavřeštěla jsem bolestí. Cítila jsem, jak mi tvář pulsuje a dozajista se na ní krásně rýsuje tvar ruky. Popruh roubíku mě teď na tváři bolel více než před tím.

„Budeš dělat, co ti řeknu a kdy ti řeknu! Nebo Tě to bude šeredně mrzet.“ Řekl děsivě klidným hlasem muž. A já jsem si něčeho všimla. Ten hlas jsem už někde slyšela. Snažila jsem se soustředit, ale pulsující bolest na tváři, bušící srdce, pevně utažená pouta a zrychlený dech mi v tom zdárně zabraňovaly. Z očí mi bolestí tekly slzy a já jen bezvládně ležela na boku a nehýbala jsem se. Doufala jsem, že tohle to bylo všechno, co mě čeká, ale naděje velice rychle pohasínala. Najednou z ničeho nic silné světlo, které mi neustále svítilo do očí, zhaslo. Bylo to zděšení ještě větší, než když jsem zjistila, že jsem svázaná a skoro nahá. Oči si začaly pozvolna zvykat na značný nedostatek světla, za několik minut jsem začala ve tmě rozeznávat jednotlivé tvary a stejně jako zničehonic světlo zhaslo stejně tak nenadále se opět rozsvítilo a já měla pocit, že mi musí snad vypálit oči. Opět jsem začala slzet a jen těžko jsem se ubránila pláči. Nějakou dobu jsem tam jen ležela a snažila se různými způsoby si roubík sundat, nepovedlo se. Muž, který mě zde věznil, to co jsem zkoušela s roubíkem asi viděl a dostala jsem náhle a bez varování ránu přes břicho něčím dlouhým, poddajným a bylo to složeno z více částí. Místo dopadu mě okamžitě začalo silně štípat, až jsem se bolestí prohnula.

„Nestačilo Ti to říct jednou? Tvoje volba!“ Náhle světlem proletěl kožený střapatý bičík a zasáhl mě přes ňadro. Zavřeštěla jsem bolestí a z očí mi opět tekly proudy slz. Další rána na sebe nenechala dlouho čekat, ta byla mířená na nohy a docílila svého určení. Ozvalo se „mlask“ a rána začala štípat jako čert. „Varoval jsem Tě, že budeš litovat, když se budeš vzpírat. A tohle byla jen malá ochutnávka toho, co se Ti stane, když neposlechneš každý příkaz, který Ti dám.“ Sotva jsem muže vnímala, když na mě mluvil. Z očí mi proudem tekly slzy a bolestí jsem se kousala do jazyka.

Měla jsem pocit, že mě tam drží už hodiny, rány už tak výrazně nebolely, ale srdce mi stále bušilo jako o závod a ze tmy se ozývaly podivné zvuky, ze kterých jsem měla nevýslovnou hrůzu. V hlavě mi bušilo, ale snažila jsem se vzpomenout, co se stalo ještě před tím, než jsem se octla na tomhle strašném místě. Vzpomínala jsem si na hrající hudbu, divoké rytmy a šíleně hlasité tóny kytary, bubnů a zpěvákův hlas. Pamatuju si, že jsem tančila, pohybovala se do rytmu hudby, v tom ke mně někdo přišel, zezadu mě objal a začal mě zlehka osahávat, pamatuji si, že jsem ho chvíli nechala, protože mi to bylo příjemné. Ale jemu to nestačilo a chtěl zřejmě víc. Dala jsem mu zlehka loktem do žeber a ještě dostal pořádnou facku na rozloučenou. A večer pokračoval. Taky si pamatuji, že po nějaké době ke mně přistoupil muž se sklenkou nějakého pití, nabízejíc mi ji a já bez rozmyslu nápoj přijala a hned se dala do jeho konzumace. Zanedlouho po tom se mi začala točit hlava a začala být malátná.

Mé hloubání ve vzpomínkách přerušilo opět silné štípání, dostala jsem broušenou rákoskou přesně do zadečku. „Tak a teď si začneme konečně pořádně „hrát“.“ Řekl klidným tichým hlasem a já se jen děsila toho, co přijde. Muž obešel postel a nějakým šátkem mi zavázal oči, nejspíš abych ho neviděla. Jedna má část to uvítala, alespoň mi to ostré světlo tak nesvítilo do očí, ale druhá moje část se zděsila ještě víc toho, co se chystá. Cítila jsem, jak muž přisedl na postel a pohladil mně po místě, kde před časem dopadl kožený bičík. Při prvním dotyku jsem strachy ucukla, nebolelo to, ale ten pocit byl velice zvláštní. Muž pokračoval v hlazení mého bříška, najednou se mého břicha začalo dotýkat něco ještě jemnějšího, než je lidská ruka, bylo to jako peříčko. Začalo mě to lechtat a já se začala smát jako šílenec. Šimral mě peříčkem na břiše, ale jen tam nezůstal, zanedlouho se začal posunovat výše, až zajel peříčkem pod pás látky a začal mě šimrat na ňadrech. To už mne nelechtalo, mělo to úplně jiný účinek, najednou se mi to začalo líbit, bradavky mi po malé chvíli ztvrdly a cítila jsem příjemné teplo okolo své štěrbinky. Po krátké chvíli k peříčku přidal i ruku a začal mi poměrně silně masírovat ňadro. Ty pocity byly velice kontroverzní, na jednu stranu jsem se bála, že mi zase něco udělá a na druhou stranu jsem chtěla, ať pokračuje. Sama jsem nevěděla, co mám dělat, ale pudy přehlušily hlas rozumu a já se začala oddávat tělesné rozkoši. Stáhl mi látku, která překrývala prsa, něco zaklapalo a já se zděsila těsně před tím, než jsem zjistila, o co se jedná. Znovu to klaplo a já pocítila silný tlak na jedné bradavce, tělem mi projela vlna extáze a následovala druhá, když se kolík připnul i na druhou bradavku. Byl to trochu šok, tedy ne jen trochu, a ačkoli se to mému tělu líbilo, já jsem se začala ještě více bát. Doznívala ve mě vlna extáze z bradavek do mé štěrbinky a potom zpátky. Měla jsem velice rozlišné pocity, na jednu stranu jsem se strašně bála toho, co přijde a na druhou stránku se mé tělo dožadovalo dalšího sexuálního týrání a z toho jsem byla ještě vyděšenější. Jeho ruce mě chytily za ramena a posadily mě, takže jsem klečela na svázaných nohách a při tom pohybu se zhouply kolíčky držící mé bradavky. Jakmile se zhouply a zatáhly, tělem mi prostoupila další vlna vzrušení a chtíče. Tentokrát jsem se neubránila vzdechnutí, které šlo slyšet i přes stáhnutý roubík. Nevím, jestli na tenhle zvuk čekal, ale vzápětí jsem pocítila palčivou bolest na bříšku, jak mě švihnul rákoskou. Bolestí jsem se předklonila, závaží na mých bradavkách se zhouplo, já opět ucítila již onen známý pocit a tělem mi projela další vlna rozkoše. Opět mi uniklo zasténání následované ostrou bolestí na tváři, dostala jsem další facku. Byla tak silná, že jsem sotva zvládla udržet rovnováhu, po tváři mi stékaly slzy od bolesti, kterou mi způsobovala, tělem mi pulsovala vlna za vlnou rozkoše, jak se mému tělu líbilo pohupování a tahání mých bradavek.

Pomalu jsme začala chápat, že tohle jen tak neskončí, že je to podle něj trest za mé odmítnutí, ale bohužel jsem ani netušila, co za trýznění mi ještě chystá. Neustále na mě svítilo silné světlo, které jsem viděla přes šátek a ještě k tomu jsem byla neustále vzrušenější a vzrušenější.

I když jsem na kůži cítila chlad, začala jsem se potit, a to mě rozklepalo. Závaží na bradavkách se znovu zhouplo, zatahalo mě a tělem mi proběhla další vlna extáze. Zmučeně jsem zavzdychala a pohnula hlavou dopředu. Uslyšela jsem zacinkání a se škubnutím jsem očekávala, co přijde, ale bohužel jsem sebou tak škubla, že se závaží opět zhoupla a já opět zavzdychala slastí, která mi proběhla celým tělem. Znovu se ozvalo zacinkání a já jsem začala mít znova strach. Kdo ví čeho je schopný. Myslí mi přelétly představy, jak mě bije řetězem, chopila se mě nová hrůza a začala jsem brečet. Po malé chvíli byl šátek přes oči tak nasáklý slzami, že je již nezadržoval a kapičky slaných slz se mi kutálely po tváři, až mi skapávaly z brady na nohy. Svěsila jsem hlavu a řetěz opět zacinkal, opět jsem sebou škubla strachy. Zdálo se mi, že se teď ozvalo cinkání blíže ke mě. Bude mě bít řetězem? Opravdu mi chce tak moc ublížit? Sehnula jsem se co nejblíže ke kolenům, aby mě nemohl bít přes břicho a ňadra. Pokusila bych se schovat i hlavu, ale stále jsem nedokázala pohnout rukama. „Tohohle se bojíš?“ Zazněl mužův hlas přímo přede mnou a v zápětí zachrastil řetěz. Nebyla jsem schopná se alespoň pokusit odpovědět. „Na něco jsem se Tě ptal, jestli mi neodpovíš, bude to jako příkaz, který nesplníš, a já Tě za to potrestám.“ Byla jsem sotva schopná se pohnout, nedošlo mi, že mám stále roubík a pokusila jsem se odpovědět. Z mých úst se dostalo opět jen nesrozumitelné huhlání, muž opět promluvil tím děsivě klidným hlasem. „Co jsi říkala? Já jsem ti opět nerozuměl,“ odvětil a já sebou opět trhla, když jsem uslyšela cinkot řetězu. Byla jsem naštvaná sama na sebe, že jsem zapomněla na roubík, ale trhnutí mého těla spustil další vlnu extáze zhoupnutím kolíčků na mých bradavkách. Byla jsem na kundičce úplně mokrá, cítila jsem, jak mi v ní pulsuje, a domýšlela jsem se, jak moc je asi horká. Pocit vzrušení na okamžik vytěsnil všechno ostatní, byla jsem tam jen já, tedy do chvíle, kdy jsem na zádech ucítila ostrou ránu. Záda mě štípala, byla to sice jen jedna rána broušenou rákoskou, ale o to víc mě záda bolely. Netrvalo dlouho a na zádech přistála další rána, záda mě štípala ještě více a já se dostala zase do reality. Opět jsem byla se zavázanýma očima na posteli, svázaná a vydána na pospas neznámému muži. Na zádech mi přistála třetí rána, na stejné místo jako první rána. „AUUUUUU!“ Zakřičela jsem a začala se bolestí kroutit, chytil mě záchvat vzteku, začala jsem sebou házet a snažila se jakkoli osvobodit. To jsem ovšem neměla dělat. Řetěz opět zachrastil, téměř jsem si toho zvuku nevšimla, ale o vteřinu později jsem ucítila silný tah na krku, jakoby mě někdo chytil pod krkem a táhl nahoru. Zvláštní bylo, že jsem necítila jeho ruku, ale jen nějaký plochý předmět, který mně nutil jít výš a výš. „Ty malá couro, tobě to pořád nestačilo? Opět se opovažuješ vzdorovat?“ Řekl trochu rozezleným hlasem a já jsem dostala další facku, byla mnohem tvrdší, než ty, které jsem dostala před tím a druhou jsem dostala hned, jak se mi podařilo narovnat hlavu. Obě tváře mě bolely, z očí mi tekly slzy a zuby jsem zatínala do Nedohlédneš dále, než chci míčku, který jsem měla v ústech. „Zeptám se tě naposledy a už kvůli tobě doufám ve slušnou odpověď. Bojíš se toho řetězu?“ Ani jsem se nepokusila něco říct, jen jsem pokývala hlavou, vzhledem k tlaku na mém krku, to bylo velmi těžké, ale podařilo se mi to. „No to to trvalo,“ řekl opět klidným hlasem a o to víc mě děsil. Bylo lidštější, když zněl rozzlobeně, takhle zněl chladně, jakoby ani neměl city a já se jen víc a víc bála.

„Už chápeš, co to je?“ Zeptal se a zachrastil řetězem. Ve chvíli, kdy jím zachrastil, tlak na krk polevil. Byla jsem zmatená, nedokázala jsem se pořádně soustředit, klepala jsem se strachem i zimou. Švihl mě něčím přes břicho, silně to štípalo, chtěla jsem se předklonit, aby mi nemohl dát další ránu, ale snížila jsem se sotva o několik čísel a zachrastěl řetěz, tlak na krku se náhle obnovil a já zalapala po dechu. To je nelidské, řekla jsem si po tom, co jsem začala opět normálně dýchat. Jsem tady jako nějaký pes na vodítku. Přemýšlela jsem, co by ten řetěz mohl znamenat. To je ono, je to vodítko, na krku musím mít obojek, to je to ploché, co mě tlačí na krku. Přišla další rána, sice mi opět tekly slzy, ale vydržela jsem se neohnout a pokývala jsem hlavou na znamení souhlasu. „Dobře, je vidět že jsi inteligentní. Tak tedy poslouchej, věřím, že to, co ti řeknu, pochopíš a nebudu to muset opakovat.“ Byla jsem šťastná sama ze sebe, že jsem na to přišla bez něj, ale o to vystrašenější, že na mě teď takhle mluvil. Snažila jsem se poslouchat, ale bylo to čím dál těžší vzhledem k okolí a k tomu jak jsem se třásla strachem i zimou.

Znenadání zavrzala židle, poté zachrastil řetěz, až jsem sebou zděšením trhla. „Od teď jsi moje a uděláš všechno, co ti přikážu. Jestli ne, budu tě trestat podle svého uvážení, budeš-li se vzpouzet, nebo mě jakkoli jinak rozčilovat bude následovat stejný osud. Jak jsem se teď přesvědčil, jsi inteligentní a už kvůli tobě doufám, že to nebudu muset opakovat. Rozuměla jsi mi?“ I když jsem rozuměla jen každému druhému slovu, pochopila jsem, o co mu asi jde. Svíralo se mi hrdlo, klepala jsem se zimou i strachem, ale už jsem nebrečela. Zlehka jsem pokývala hlavou, abych nedostala další ránu. Bradavky mi pořád svíraly kolíčky a při každém pohybu mi způsobovaly bolest i vzrušení. Byla jsem ve velmi kontroverzní pozici, chtěla jsem toho, kdo mě tak využívá, uškrtit. Chtěla jsem, aby si zkusil, v jaké jsem pozici. Na druhou stranu mě čím dál více vzrušovalo to, co se mnou prováděl. Mé vzrušení potlačovala častá bolest od ran, které jsem dostávala, ponížení a to, že jsem nevěděla, co se mnou zamýšlí. Neudržela jsem se, opět jsem se rozbrečela a pak jsem jen plakala a plakala. Nedokázala bych to zastavit, ani kdybych byla doma na gauči se svou kočkou, natož pak tady. „Dneska jsme skončili. Dobře si rozmysli, jak se budeš zítra chovat.“ Zněl jeho hlas mou hlavou, potom se ozvalo jen skřípání židle a vzdalující se kroky. O zhruba minutu později se ozvalo bouchnutí dveří, potom nastalo ticho, přerušované jen mými vzlyky. Přestala jsem pláči úplně bránit a rozvzlykala se naplno, padla jsem na bok a vleže plakala dál, ani nevím, kdy jsem usnula. Prostě jsem se začala vznášet v nicotné tmě, volná s vůlí dělat cokoli.

Ze spánku mě probudily nepříjemné pocity, měla jsem hlad a žízeň, nikdy jsem ty dva pocity tak nevítala, byla to změna oproti ponížení a bolesti, které jsem tady zažívala. Bylo to pro mě něco normálního, co jsem znala. Po chvíli ty dva pocity setřelo něco silnějšího, strach, když jsem nemohla nic vidět, téměř se ani pohnout uvědomila jsem si, že to nebyl sen, ale krutá realita a ta pokračuje.

Do úplného vědomí mě probrala studená voda, kterou na mě někdo chrstnul. Cítila jsem dotyk každé kapičky, jak mi ochromuje tělo a děsí mysl. „Dobré ráno.“ Ozval se veselý mužský hlas. Nesnášela jsem ho, pokusila jsem se ho seřvat, ale roubík mi v tom opět zdárně zabránil. „Že bys to chtěla vyndat?“ Zněl jeho pošklebek a nepokrytě se nad svým vlastním vtipem zasmál. Opět zachrastil řetěz a za obojek mě začal tahat nahoru, dusila jsem se a chtěla jsem po něm řvát, ale nechal mě zase kleknout na kolena a řetěz povolil. Něco cvaklo a chvíli bylo ticho. Bolest přišla znenadání, šlehl mě po stehnu, hned vedle popruhů, která se mi zarývaly do kůže. Druhou ránu vedl přes nahé ňadro, rána přes vodu štípala jako čert, ale zároveň s tím se zhouply i závažíčka na bradavkách. Projela mnou vlna vzrušení a usadila se v podbřišku. Jestli to udělá znova, tak … Ne vzpamatuj se, snad se tady nechceš udělat. Sekýrovala jsem sama sebe, ale závažíčka se houpaly a mé tělo zalévaly další vlny vzrušení. Začal mě mučit, postupně zvedal jedno i druhé závažíčko a nechával je volným pádem padat zase k zemi, s každým takovým pohybem jsem si méně a méně uvědomovala, kde jsem, ale více a více se soustředila na ten hřejivý pocit.

„Tohle bys chtěla?“ Zeptal se a nechal znovu zhoupnout závaží na pravém ňadru. Ano, ano, udělej mě! Hrálo mi v hlavě, pokývala jsem hlavou na souhlas a doufala, že v tom bude pokračovat. Ten hřejivý pocit přerušila prudká bolest, tahal za kolíček na bradavce a něčím tenkým, ale ostrým po bradavce přejížděl. „AUUUUUU!“ Vřeštěla jsem, ale přes roubík se téměř nic nedostalo, pokračoval v tom pohybu na druhém ňadru. „AUUUUU! NECH TOHO!“ Zavřeštěla jsem, ale roubík opět splnil svou funkci. Pustil kolíček a přestal s řezavým pohybem. „Tohle se ti snad nelíbilo?“ Zeptal se se samolibou radostí v hlase a já jen na kolenou klesla ještě níže. Chtěla jsem si opět lehnout na bok a usnout, ale když jsem se snažila převalit se na bok, zachřestěl řetěz připnutý k mému obojku a nepustil mě dál. Chvíli se kolem mě ozývaly kroky, obcházel postel, až se zastavil za mými zády. Možná si mě prohlíží. Myslela jsem si.

„Teď ti sundám roubík, nekřič, stejně si nepomůžeš.“ Něco ve vlasech mě tahalo a za chvíli mi z pusy konečně vyndal ten otravný míček. Neuvědomovala jsem si, jak moc mě pusa bolí, dokud jsem v puse měla tu věc, ale teď jsem si toho byla vědoma až moc. Bolelo to jako čert, chtěla jsem po něm zařvat, plivnout po něm, kousnout ho, cokoli, čím bych mu ublížila, ale bála jsem se, protože jsem nechtěla, aby mě zase bil. „Můžeš mluvit?“ Zeptal se vyrovnaně. „Jo.“ Odpověděla jsem polohlasem, ale v hlase mi zněl vztek. „Budeš se mnou mluvit spisovně, používat celé věty a oslovovat mě Pane. Zkusíme to znova. Můžeš mluvit?“ Mluvil klidně, jako by to byla jeho běžná rutina. Poprvé jsem začala uvažovat, kolik žen už bylo takhle zneuctěných. Šlehl mě rákoskou přes záda, kůže pálila a já jsem se slzami v očích zatínala zuby, abych nekřičela. „Položím otázku naposledy. Můžeš normálně mluvit?“ Zopakoval svou větu s podporou další rány přes záda. Z očí mi opět tekly slzy, ale zvládla jsem přes zaťaté zuby říct. „Ano, pane.“ „Tak to jsem rád. A jak zní tvá odpověď na včerejší otázku?“ Řekl klidně a židle zavrzala, jak si na ní sedal. Nevěděla jsem, o čem to mluví. Jaká zase otázka? Na nic se mě včera neptal, jen rozkazoval a mučil mě. Tentokrát přišla facka, neudržela jsem rovnováhu a poroučela se na levou stranu, zachytil mě až řetěz a já poprvé zakřičela s požadovaným účinkem. „AUUUU. Co to děláš? Co si o sobě vůbec myslíš ty debile? Okamžitě mě odsud pusť.“ Sotva jsem si dokázala znovu rovně kleknout, přiletěla mi facka z druhé strany, obě tváře mě pálely a štípaly. „Vzpamatuj se děvko, myslíš, že na mě můžeš takhle křičet a nadávat? Když budu chtít, můžu ti zatraceně ublížit, tak buď poslušná a možná se tomu vyhneš. Teď mi odpověz, na co jsem se včera ptal, a vyhneš se další facce.“ „Na nic ses neptal, tak mě tady pro nic za nic nebij.“ Pustila jsem si hubu na špacír. Až o vteřinu později jsem si uvědomila, co jsem udělala a začala se připravovat na další rány, ale žádné nepřišly. On mlčel, jen zlehka poklepával botou o postel. Začala jsem se opět třást. Nebij mě. Nebij mě. Modlila jsem se v duchu a další rány opravdu nepřišly. Pořád jsem se bála, klepala se strachem, zimou, hladem a ponížením. Chtělo se mi znova brečet, opět nade mnou zvítězil. On mi mohl ublížit, on si se mnou mohl takhle nelidsky hrát, on mě mohl i znásilnit a já se nemohla nijak bránit, téměř ani pohnout. „Ptal jsem se na to, jestli už začneš být poslušná, nebo ještě potřebuješ za vyučenou, abys pochopila, kdo je tvůj pán?“ zazněl jeho ledový hlas. Škubla jsem sebou, ani jsem nevěděla, že zase stojí za mnou. Chvíli mi nedocházelo, že se mě na něco ptal a tak jsem mlčela, asi po minutě mi došlo, že to byla otázka, a tak jsem rychle začala drmolit odpověď. „Budu poslušná.“ „Ehmmmm.“ Odkašlal si a já pochopila, že jsem na něco zapomněla. „Budu poslušná, PANE.“ Zdůraznila jsem poslední slovo, abych se vyhnula další bolesti.

„Tak se mi to líbí.“ Zazněl jeho hlas téměř radostně. O to víc mě to děsilo. Chytil zezadu moje ňadra a začal je dost surově mačkat. Zprvu to bylo nepříjemné a bolelo to, ale po chvíli to začalo být příjemné, vzrušoval mě pocit toho, že nemůžu nijak ovlivnit to, co přijde. Strach pomalu ustupoval, stejně tak zima, hlad i pocit ponížení, až nakonec zůstal jen samotný pocit vzrušení. „Ách!“ Unikl mi vzrušený sten a on mi kozičky začal mnout ještě více, začala mě hřát kundička, bylo mi příjemně. Poprvé za dobu, co jsem byla tady, jsem se nebála a užívala si pocit vzrušení. „Budeš teda poslušná?“ Zeptal se znova, ale na mých ňadrech pracovat nepřestal. „Ano pane, budu! Ách!“ Odvětila jsem odevzdaně a užívala si toho, Nedohlédneš dále, než chci co dělal. Pustil jedno ňadro a hladil mě po břiše. Po chvíli ustal se všemi pohyby, pustil mě a přešel přede mě. Chytil mě pod pažemi a zvedl mě, do jedné ruky vzal řetěz a opět s ním zachřestil. Úplně mě pustil, měla jsem stále spoutané nohy k sobě, takže jsem sotva držela balanc. Navíc na měkké posteli byl udržet rovnováhu vcelku složitý úkol, ale nechtěla jsem spadnout a ublížit si. Chvíli se ozývaly kroky, odešel a zase přišel, ani jsem nepřemýšlela, co vlastně dělá. Chtěla jsem si ještě alespoň chvíli udržet pocit vzrušení, než se úplně vytratí a já budu zase jen promrzlá, hladová a ponížená. Po malé chvíli mě po těle začalo hladit něco teplého, chvíli na to jsem si uvědomila, že mě muž utírá, klepala jsem se jako osika. Takže, když ho poslouchám, nebude mě bít? zazněla mi otázka hlavou, ale moc jsem se bála, než abych ji vyslovila nahlas. Osušil mě a pomohl mi zase kleknout na postel. Pořád jsem se klepala, ale už alespoň ne zimou. Snad to už bude jen lepší. Chlácholila jsem se uvnitř.

Surově mě chytl za vlasy a přitáhl víc dolů. „Auuuu!“ Kňučela jsem. „Tak ukaž, co umíš.“ Řekl klidně a do pusy mi začalo narážet něco horkého. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že je to jeho pýcha. „To si myslíš, že ti ho vy…“ Zbytek mé věty zanikl, když prudce přirazil a jeho péro mi celé vjelo do pusy. Nebral si moc servítek a ihned začal tvrdě přirážet. Dusila jsem se a cítila se ještě více ponížená. Trocha mé hrdosti se ve mě vzedmula a já stiskla zuby k sobě. „AUuuu!“ Zařval bolestí a pokusil se vytáhnout penis z mé pusy, stisk zubů jsem ale nepovolila. „Ty děvko, pusť!“ Znělo jeho naříkání, nebrala jsem na něj ohledy a stiskla ještě více. Stiskl mi líce tak surově, až mě to donutilo povolit stisk a jeho penis mi vyklouzl z pusy. „Ty malá děvko, dal jsem ti možnost být toho ušetřena a ty uděláš tohle, tohle si s tebou ještě vyřídím.“ Řekl a já dostala pěstí do břicha. Silně mě potáhl za vlasy, donutil mě otočit se o devadesát stupňů a začal chrastit řetězem, když skončil, nedokázala jsem pohnout hlavou o více než pět čísel, měla jsem vyšpulený zadeček, na který mi okamžitě přistála štiplavá rána. „Řekla sis o to sama, teď budeš ráda, když si za týden sedneš. Budeš nahlas počítat každou ránu, když nějakou ránu nezapočítáš, dostaneš za ni dvě další.“ odvětil naštvaně a na zadečku mi přistála další rána. Tahle byla mnohem silnější a přesně dosedla na obě půlky, štípala jako čert. „Tak budeš počítat, ty děvko?“ Dostala jsem další ránu a zadeček začal štípat ještě silněji a navíc pálil. „Jedna.“ Odvětila jsem skrz zaťaté zuby. Dostala jsem další ránu, tentokrát něčím plochým, o to víc to bolelo a štípalo. „Dvě.“ Dokázala jsem ze sebe vysoukat po tom, co odezněla první bolest. Další rána na sebe nenechala dlouho čekat, přistála velkou silou s mrazivou přesností na to samé místo jako předchozí. „Tři.“ Vyšlo ze mě společně se slzami a vzlykáním. Čtvrtá rána mě trefila přesně přes kundičku, myslela jsem, že se bolestí počurám, zavřeštěla jsem a začala jsem sebou házet. Po několika okamžicích bolest z části odezněla, ale já jsem odmítala dál snášet tohle týrání. „Pusť mě! Okamžitě mě pusť, ty šmejde, pusť mě a já slibuju, že nikomu neřeknu, co jsi mi udělal. Ani jsem neviděla tvůj obličej, vůbec nevím, kdo jsi.“ Zněly mé zoufalé nářky, ale jeho odpovědí byla jen další rána. Zadeček opět zaštípal a já cítila, jak vlhnu. To snad není možné, on mě tady mlátí a já se u toho snad ještě udělám. Byla jsem naštvaná sama na sebe. Další ránu jsem dostala rukou, o to přesněji na zadeček dosedla. Bolest byla ochromující a já už se sotva držela. Rukou mi projel štěrbinku a mě unikl sten. Ne! To nesmím, určitě mě chce znásilnit, tímhle ho jen podpořím. Zajel mi rukou pod látku a jedním jednoduchým pohybem ji ze mě strhnul, byla jsem tam úplně nahá, s vyšpuleným zadečkem, svázaná a neschopná se jakkoli bránit nebo se jen třeba pohnout. Znova mi projel kundičku prsty. Musela jsem být dost vlhká, přičemž jsem se snažila přehlušit hlas přirozenosti, ale po nějaké době mé vzrušení opět zastínilo všechny ostatní pocity i rozum a já se začala tomu pocitu znovu oddávat. Zajel mi do ní dvěma prsty, zavzdychala jsem a na to očividně čekal, začal mi jí prstit až to čvachtalo. Nevydržela jsem dlouho a začala hlasitě vzdychat a sténat. Pokračoval, přidal další prst a tak jsem měla v kundičce tři prsty, které se jí nestydatě prodíraly. Bylo jen otázkou času, než se udělám, ale ten muž to tak očividně nechtěl. Vyjel všemi prsty z kundičky a prudce mi jedním prstem zajel do prdelky, zavřeštěla jsem bolestí, ale on na to nedbal. Křičela jsem a snažila se vzpínat, ale vypadalo to, že ho to snad těší, po několika dalších tazích v prdelce mi vyndal prst a já si s brekem mohla na chvíli oddychnout. Posadil se za mě a já se rozvzlykala ještě více. Určitě mě teď znásilní. A opravdu netrvalo dlouho a zajel mi penisem do kundičky, na nic nečekal a začal tvrdě přirážet. Šukal mě tvrdě, nešetřil mě a já si to po chvíli začala užívat. Prdelka mě přestala bolet a já si užívala elektrizující pocit, jak mi projíždí kundičku. Hekala jsem blahem, vzdychala a kousala do polštáře. Šukal mě dlouho a tvrdě, bylo to krásné. Doufala jsem, že se udělá a tím to skončí, ale toho jsem se vzdala, když mi něco studeného přistálo na análním otvoru, když mi prstem projel prdelku, byla jsem si jistá, že to je lubrikační gel a že mě teď ošuká do prdelky. „Prosím, prosím, né to nemůžete, tohle strašně bolí, né to né.“ Začala jsem plakat, doufala jsem, že ho to zastaví, že mi takovou krutost neudělá, ale v tu chvíli se všechno rozplynulo.

Nevěděla jsem, kde jsem, kdy jsem, ani nic jiného. Uvědomovala jsem si vzdálený zvuk hudby, ale ten mě spíš rušil, než uklidňoval. Po chvíli jsem si začala uvědomovat, že sedím, jsem opřená o stěnu a je mi špatně. Měla jsem zavřené oči a vzdálený zvuk hudby se měnil v hlasitou hudbu v mé hlavě, která mi rvala uši. Otevřela jsem oči, seděla jsem v kruhové místnosti vedle parketu, na sobě jsem měla červené krátké šaty, všechno mě bolelo, ne jen hlava, každá část těla mě svým způsobem bolela. Pokusila jsem se na židli narovnat, ale hlava se mi motala ještě více, takže jsem zůstala opřená o zeď a jen pozorovala okolí, byly tady spousty lidí, všichni oblečení jako na diskotéce, na které jsem dozajista byla. Co to bylo? Že by jen sen? Hlava mě moc bolela, než abych nad tímhle přemýšlela, požádala jsem prvního kluka, kterého jsem viděla, aby mi zavolal taxík a pomohl mi ven. Cestu domů jsem více méně prospala. Nějakým mi záhadným způsobem jsem se dokolíbala do prvního patra před dveře mého bytu. Odemkla jsem, vešla jsem dovnitř a zamířila rovnou do ložnice. Hlava se mi sice točila, ale bylo to výrazně lepší, než při probuzení. Došla jsem až ke dveřím do ložnice, otevřela je a strnula. V místnosti se svítilo, na bílém prostěradle byl položený velký rudý šátek a na něm byly dvě smotaná lana, obojek s řetězem a vzkaz. Opatrně jsem přešla k posteli a zkusila jsem se dotknout těch věcí, abych se ujistila, že se mi to nezdá. Posadila jsem se na postel a vzala do ruky vzkaz, rozevřela ho a četla.

Doufám, že sis zábavu užila. Doufám, že byl můj přítel neodolatelný. Přeji pěkné výročí a za rok na shledanou. Korzetka.