Přejít naprvní díl BDSM laděné povídky ROZSUDEK
Stojíš v tmavé místnosti. Neznámý muž je za tebou a stále si tě rukou přidržuje. Chceš něco říct, ale jsi ráda, že dýcháš. „Pššš, nechceš přece, aby tě chytili, že ne!“ ozve se klidný, hluboký mužský hlas. Zavrtíš hlavou. „Tak buď hodná a necukej sebou.“ Na ta slova tě jednou rukou obejme kolem břicha tak, že přidrží obě tvoje ruce podél těla a druhou ti přiloží kus hadru před obličej. Co je zase tohle? Co je to z toho hadru tak divně cítit? To snad ne! On mě chce uspat! Začneš sebou škubat a chceš si uvolnit ruce. Ale sevření je silnější. Když mě uspí, bude si se mnou dělat, co se mu zlíbí! To přeci nesmím dovolit. „Ummmppffff“ zapomínáš na stráže, které tě honí a chceš křičet, ale hadr úspěšně tlumí tvůj hlas. Musím zadržet dech, než se dostanu ze sevření, pomyslíš si. A tak sebou škubeš ze strany na stranu, ze předu dozadu, snažíš se uvolnit ruce, křičet do hadru. Ale nic. Dosáhneš jediné věci. A to, že se potřebuješ akutně nadechnout. Ještě to chvilku vydržíš … ale jen chvilku. Hluboký vdech tě téměř omámí. Rychle pociťuješ učinky na svém těle. Další dech už zadržet nelze. Navíc ti ubývají síly, abys mohla klást větší odpor. Ještě jednou to zkusíš, škubneš sebou, ale už se spíš jen potácíš. Útočník již s tebou nemá moc práce. Pomalu se ti zavírají víčka. Cítíš se unavená, malátná. Přestávají tě poslouchat nohy a začínáš se pomalu sesouvat k zemi. Ruka kolem tvého těla uvolňuje sevření. Máš volné ruce, ale ty s nima stejně nemůžeš nic dělat. Dovírají se ti víčka, neudržíš už ani hlavu …
Ležíš na voňavé louce, prohříváš své tělo na sluníčku … ale ne, to je jen sen! Ani se ti nechce probouzet. Už začínáš vnímat okolí. Ležíš na posteli. Ale doma přeci nejsem! Tak kde to spím? Jsi celá zmatená. Začínáš si uvědomovat, co se dělo – soud, vězení, útěk. Ale co bylo pak? Aha, neznámý muž ve tmě a … uspal mě! Jak kdyby vystřelili! Škubneš sebou ve snaze vstát. Ale ono to nejde! Teď si teprve plně uvědomuješ svou pozici. Ležíš na posteli na zádech, kolem zápěstí pouta, která drží ruce doširoka roztažené. Podobné je to i s nohama. Stejně jako na rukou máš i na nohou kolem kotníků pouta, která jsou přivázaná k posteli a drží ti je tak roztažené daleko od sebe. Další co tě omezuje je obojek. Ten máš pevně stažený kolem krku a taky je přivněný k posteli. Takže nemůžeš pořádně zvednout hlavu. K čemu by ti to taky ale bylo! Rozhlídnout se nemůžeš, protože přes hlavu máš navlečenou kuklu. Ne však nějakou hadrovou, ale pevnou koženou. Těsně ti sedí na hlavě a dokonale omezuje zrak. Nemáš šanci vidět vůbec nic. Jen tma. Nevíš, jestli je den či noc. Jestli v místnosti hoří louče nebo ne. Navíc ti omezuje i sluch, takže ani podle něj se nemůžeš orientovat. Nemáš ponětí, jestli je v místnosti ještě někdo. Možná jsi tu sama. A aby toho nebylo málo, do pusy máš skrz kuklu vložený roubík. Mohla bych zkusit zavolat o pomoc! Ale pomůžeš si vůbec? Nemáš ponětí, v jaké jsi situaci. Jsi opět uvězněná? Nebo si tě někdo „ulovil“ pro sebe? Je ti jasné, že jsi v naprosto bezmocné pozici vydaná tomu, kdo si tě zrovna chytil. Zkusíš nesměle zavolat „haló“. Ale slyšíš jen jakési tlumené mumlání. Nic se neděje.
Zkoušíš vnímat okolí. Určitě jsi v nějaké místnosti. Cítíš příjemné teplo. Musí tu tedy hořet louče. Postel je měkká. Leží se ti pohodlně. Přes sebe máš přehozenou lehkou přikrývku. Nejsi ani ulepená ani spocená. Cítíš se čistá a voňavá. Ten tajemný muž mě musel umýt! Trochu se zhrozíš. Když jsem spala, měl mě nahou ve své moci! Musel se dotknout každé části mého nahého těla! Ale vlastně to mohl udělat i kdokoli ve vězení. Tak proč ne zrovna on. Zkoušíš zahýbat rukama a nohama. Pouta jsou široká a pevná, ale měkká. Nikde tě netlačí. Obojek také pevně sedí kolem krku, ale přesně tak, aby tě nijak neomezoval v dýchání. Jen ta kukla je trochu nepříjemná. Ale to spíš tím, že ti omezuje smysly. Jinak je vyrobená z jemné kůže a na hlavě sedí akorát. Roubík je také kožený a měkký. Můžeš ho zuby mačkat a cucat. Připadáš si trochu jako malé dítě, když v puse cucá látkový uzlík, aby nekřičelo.
Najednou ucítíš cizí dlaň. Chceš instinktivně ucuknout, ale pouta dokonale přidrží tvé bezmocné tělo. Ruka ti začne pomalu jezdit po stehně. Zatím jen přes pokrývku. Ale co bude dál? Co se mnou může dělat? Vlastně on úplně všechno, zatímco já nemůžu vůbec nic. Pomůžu si, když se budu bránit? Teda spíš sebou jen bezmocně cukat? Asi ne. Zkusíš vykřiknout „Kdo jste“? Ale ve skutečnosti se ozve jen „ghmmmm“. Roubík naprosto spolehlivě utlumil tvůj hlas. Rezignuješ na všechny pokusy o odpor a začínáš se soustředit na hladící ruku. Cítíš všechno velmi intenzivně. Vlastně hmat je teď jediný a poslední smysl, který můžeš použít. Je to velká, silná ruka, ale přesto tě hladí velice jemně. Teď i druhá noha. Tam navíc začíná přejíždět i po vnitřní části stehna. Tím se nebezpečně přibližuje k tvým intimním partiím. Zatím tě ale stále chrání alespoň deka. Teď přidal i druhou ruku a přejíždí po obou stehnech zároveň. Pomalu se přesunuje k lýtkám. Najednou cítíš posun deky. Ze spoda. Už je to tady. Snažíš se na důkaz nesouhlasu zamumlat něco do roubíku. Kdesi zdálky přes masku slyšíš slabé „Pššššš!“ Uklidňuje tě. Deky však odkryl jen kousek, jen ke kotníkům. Snad mě nebude lechtat! Na to jsem háklivá! Ale kdepak. Jemně ti začal masírovat chodidla. Až ti z toho přejel mráz přes záda. To je tak příjemné! To se mi líbí! Takto by klidně mohl pokračovat. Najednou si uvědomíš, že tě jeho doteky vzrušují. Podvědomě malinko pohneš pánví a tlačíš stehna k sobě. Toho si musel všimnout! Z toho musel poznat, že si jeho doteky užívám! To ne! To na sobě nesmím nechat znát! Bůh ví, kdo to je! Přeci se mu nebudu poddávat! Dlouho to však nevydržíš. Ucítíš totiž jeho pusu na svém nártu. Pak přejede jazykem až ke špičce palce. To je moc. Neudržíš se nic nedělat. Tělo se ti vlastně napruží samo a lehce si vzdychneš do roubíku. Kéž by mi sundal alespoň masku! Chtěla bych ho vidět! Kdo je to, jak vypadá? Nic. Kukla stále pevně obepíná tvou hlavu a tlumí smysly. Neskutečně intenzivně prožíváš jeho doteky. Opět ti odhrne kus deky. Teď až ke kolenům. Pomalinku jedou jeho prsty po lýtku následovány jazykem. To snad není možný, jak se mi to může líbit! Vždyť jsem jeho kořist! Vždyť mě k tomu všemu přiměl vlastně násilím! Zase sebou škubneš. Tentokrát ne, že by ses chtěla dostat z pout, ale blahem. Hrozně se mi to líbí! Kdo jsi, ukaž se mi! V myšlenkách vzpomínáš na jeho hlas, když tě držel u dveří. Byl hluboký, sebejistý, klidný.
Najednou jsou ruce pryč. Co je? Co se děje? Proč mě přestal hladit? Snažíš se natáček s hlavou, jestli něco neuslyšíš. Ale nic. V masce je ticho. Chvilku se nic neděje. Až teď, začala se hýbat deka. Ale pro změnu nahoře. Odkrývá ji od krku až k prsům. Ty však ještě nechává pod ní. Na holé tělo ti dává pusu. A opět hladí. Jde rukama až ke krku. Co to? Můžu volně hýbat hlavou! On mi rozepnul obojek! Přejíždí rukama od krku až nad prsa a občas se přidá i s jazykem, nebo tě políbí. Kéž by mi vyndal roubík! Chtěla bych mu říct, že se mi to líbí. To ale nemusíš. Z pohybů tvého těla to spolehlivě pozná sám. A nebojí se pokračovat v odkrývání. Z ničeho nic máš prsa venku. To už je ale moc, ne! Chce mě snad odkrýt celou? Uvědomíš si, že při pohledu na tvé bradavky si jen potvrdí, jak moc se ti jeho doteky líbí. A ty s tím nemůžeš vůbec nic dělat. Jen se mu poslušně nastavovat. Už máš holé i břicho. Dýcháš zrychleně a mělce. Zase ty jeho ruce. Přejíždějí po břichu a končí pod prsy. Proč nejde výš? Proč nepohladí i prsa? Jak to vlastně uvažuju? Před chvílí jsem ještě nechtěla, aby mě vůbec odkryl a teď si přeju, aby mi hladil prsa! Jak dokázal, že toužím po jeho dotecích? Doteky nepřestávají. Občas tě někde na těle políbí. Jsi neskutečně vzrušená. Teď mu jedna ruka zajela pod pokrývku na stehně. Hladí ti ho ze shora, z venku a jen prstíkem zajede na vnitřní stranu. A zase ze shora, z venku a už se osměluje a zajede celou dlaní dovnitř. Možná mě pozoruje, jestli neprotestuju! A co já? Neprotestuju! Ale měla bych! Ne, nemůžu! V hloubi duše si přeju, aby mě hladil celou. Úplně celou. Z ničeho nic deka zmizí a ty před ním ležím zcela nahá. Doširoka roztažené nohy. Vydaná mu na pospas. Ale vůbec mi to nevadí! Naopak! Hrozně toužím po jeho dotecích!
„Nebudeš křičet, když ti vyndám roubík?“ Je to ten hlas. Ten klidný, hluboký, vyrovnaný, sebejistý mužský hlas. Musí mluvit dostatečně nahlas, abys slyšela co říká, ale přesto se zdá, že mluví potichu. Okamžitě zavrtíš hlavou. Samozřejmě, že nebudu křičet! Jsi štěstím bez sebe. Konečně se budeš moct zeptat, kdo to je, proč si tě chytil, co s tebou chce dělat. Skutečně. Cítíš ruce na stranách hlavy, jak povolují pásky. Už jsou volné. Roubík bys lehce vytlačila z pusy jazykem sama. Ale poslušně čekáš, až ti ho vyndá on. Už ti ho vytahuje. Můžeš volně hýbat pusou.
„Ještě“ řekneš první slovo. Ježíši, co jsem to plácla za blbost! Vždyť na něj mám tolik otázek. A nebo jsem mu mohla poděkovat za to, že mi roubík vyndal a já plácnu takový nesmysl. Místo odpovědi však ucítíš jeho rty na svých. „Ahh.“ vydáš ze sebe jen vzdech. Dal ti jednu lehkou pusu a zase se oddálil. Jeho rty se však přesunuly k těsné blízkosti tvých prsou. Najednou nemáš co říct. Chtěla bys s ním mluvit, ale nevíš co. Jen si přeješ, aby pokračoval. Konečně se začal dotýkat mých prsou! Konečně! Vydáváš ze sebe jen tichounké vzdechy. Jemně ti přes ně jezdí prsty a občas přidá i jazyk. Začínáš si užívat i svou pozici. Líbí se ti, že tě má takto v moci. Je přece krásné mít pevně spoutané ruce, se kterými nemůžeš nic dělat a nechat se ovládat mužem. Je krásné mít roztažené nohy, které nemůžeš dát k sobě a být mu tím vydaná. Je krásné mít na hlavě kuklu a nevědět, kdo to je. Je krásné, že jsi před ním tak naprosto bezmocná a on si s tebou může dělat co ho napadne. Ty o něm nevíš vůbec nic a on o tobě úplně všechno. Má tě v hrsti a ty mu jsi naprosto oddaná.
Přestává tě líbat a jen tak ti projíždí prsty po celém těle. Konečně začínáš trochu myslet.
„Kdo jste můj pane?“ ani snad nečekáš odpověď.
„Jsem tvůj zachránce z vězení.“
„Proč se o mě tak krásně staráte? Vy mě znáte?“
„Nikdy jsem tě neviděl. Poprvé u soudu. A zamiloval jsem se do tebe.“ v tom tě zamrazí. Já jsem se do něj taky zamilovala! Ale nedokážeš mu to říct.
„Když jsem viděl, jak jsi dopadla, domluvil jsem se s žalářníkem, aby ti dal šanci na útěk. A aby tě nasměroval k mým komnatám. Pak jsem jen doufal, že díky strážím nebudeš mít jinou cestu na únik, než kolem mě a že tě do té doby nechytí.“ Tak to všechno měl takhle naplánované! Byl tady připravený a čekal na mě jako na svou kořist. A pak si mě ulovil. Jsem za to ráda!
„Teď ale půjdeš zase na chvíli spinkat. Až se probudíš, budeš volná a můžeš jít domů.“ Co? Spinkat? To nemyslí vážně! Jako že mě zase uspí? A já se probudím někde bez něj?
„To ne! Já chci být tady s vámi!“ Neodpovídá. „Prosím, nechte mě tu.“ Zase nic. Snažíš se poslouchat kroky, ale neslyšíš nic. Až z toho brečíš. „Moc prosím. Budu vám sloužit, budu se o vás starat, nechám se od vás kdykoli spoutat, chci být bezmocná ve vašich rukou. Jen mě nechte být s vámi.“
Najednou cítíš zase ten pach před obličejem. Line se k tobě skrz otvor v masce. Začneš sebou zuřivě trhat. Cukáš hlavou ze strany na stranu, abys unikla tomu pronikavému pachu. Nic však nepomáhá. Ještě jednou prosíš se slzami v očích. Stále však po douškách vdechuješ tu zrádnou vůni. Přestáváš cítit konečky prstů. Trháš sebou jako zběsilá. Ale únava se pomalu vkrádá do tvého těla. Už nemáš sílu sebou škubat. Ztěžkly ti ruce i nohy. Už se ti přivírají i víčka. Opět se stáváš bezmocnou loutkou v cizích rukách. V hloubi se snažíš udržet při vědomí, vnímat postel, na které ležíš, ale je to čím dál těžší. Chce se ti spát. Hrozně se ti chce sp…
Přicházíš k sobě. Nevíš, jestli se ti to zdá, nebo ne. Otevřeš oči a rozkoukáváš se kolem sebe. Sedíš opřená o strom v lese. Tady to přeci znám! To je kousek od naší vesnice! To byl ale sen! Podíváš se na sebe a vytřeštíš oči. To nebyl sen!!! Jsi ustrojená v pěkných a čistých šatech, na nohou nové boty. Nikde nikdo. Zkusíš se pohnout a nic ti nebrání. Žádná pouta, žádná kukla na hlavě. Jsem volná! Ale, ale … Kde je on??!! Proč mě tu nechal samotnou? Vyskočíš a koukáš po okolí, jestli ho náhodou někde nespatříš. Jsi tu ale sama. Vedle tebe na zemi leží obálka. Zvedneš ji a první tě na ní upoutá královská pečeť. Klepou se ti ruce, když rozbaluješ list papíru, který je uvnitř. Je to královo rozhodnutí:
„ … a proto je naše rozhodnutí následující. Prohlašujeme, že slečna Teresie nikdy čarodějnicí nebyla, není a ani se jí nemůže stát. Budiž tedy proti ní zastaveny veškeré procesy a budiž jí tímto udělena milost …“
Královské rozhodnutí o tvé milosti. Jsem volná! Můžu jít domů! Ale přeci tu něco chybí. Nebo spíš někdo. Ten někdo, kdo ti zařídil u samotného krále milost. Musí to být vysoce postavený muž. Uvidím ho ještě někdy? Moc po něm toužím! Jestliže byl u soudu, bude zřejmě z našeho hrabství. Jak bych ho mohla najít? Nebo si najde on mě? Pokud bude chtít on, určitě si mě najde! A jestliže říkal, že se do mě zamiloval, mohl by si mě najít! To přeci zamilovaní dělají! Vyrazíš pomalu na cestu domů a celou dobu na něho myslíš.
