Přejít naprvní díl BDSM laděné povídky ROZSUDEK
Stojíš v tmavé místnosti. Neznámý muž je za tebou a stále si tě rukou přidržuje. Chceš něco říct, ale jsi ráda, že dýcháš. „Pššš, nechceš přece, aby tě chytili, že ne!“ ozve se klidný, hluboký mužský hlas. Zavrtíš hlavou. „Tak buď hodná a necukej sebou.“ Na ta slova tě jednou rukou obejme kolem břicha tak, že přidrží obě tvoje ruce podél těla a druhou ti přiloží kus hadru před obličej. Co je zase tohle? Co je to z toho hadru tak divně cítit? To snad ne! On mě chce uspat! Začneš sebou škubat a chceš si uvolnit ruce. Ale sevření je silnější. Když mě uspí, bude si se mnou dělat, co se mu zlíbí! To přeci nesmím dovolit. „Ummmppffff“ zapomínáš na stráže, které tě honí a chceš křičet, ale hadr úspěšně tlumí tvůj hlas. Musím zadržet dech, než se dostanu ze sevření, pomyslíš si. A tak sebou škubeš ze strany na stranu, ze předu dozadu, snažíš se uvolnit ruce, křičet do hadru. Ale nic. Dosáhneš jediné věci. A to, že se potřebuješ akutně nadechnout. Ještě to chvilku vydržíš … ale jen chvilku. Hluboký vdech tě téměř omámí. Rychle pociťuješ učinky na svém těle. Další dech už zadržet nelze. Navíc ti ubývají síly, abys mohla klást větší odpor. Ještě jednou to zkusíš, škubneš sebou, ale už se spíš jen potácíš. Útočník již s tebou nemá moc práce. Pomalu se ti zavírají víčka. Cítíš se unavená, malátná. Přestávají tě poslouchat nohy a začínáš se pomalu sesouvat k zemi. Ruka kolem tvého těla uvolňuje sevření. Máš volné ruce, ale ty s nima stejně nemůžeš nic dělat. Dovírají se ti víčka, neudržíš už ani hlavu …

Ležíš na voňavé louce, prohříváš své tělo na sluníčku … ale ne, to je jen sen! Ani se ti nechce probouzet. Už začínáš vnímat okolí. Ležíš na posteli. Ale doma přeci nejsem! Tak kde to spím? Jsi celá zmatená. Začínáš si uvědomovat, co se dělo – soud, vězení, útěk. Ale co bylo pak? Aha, neznámý muž ve tmě a … uspal mě! Jak kdyby vystřelili! Škubneš sebou ve snaze vstát. Ale ono to nejde! Teď si teprve plně uvědomuješ svou pozici. Ležíš na posteli na zádech, kolem zápěstí pouta, která drží ruce doširoka roztažené. Podobné je to i s nohama. Stejně jako na rukou máš i na nohou kolem kotníků pouta, která jsou přivázaná k posteli a drží ti je tak roztažené daleko od sebe. Další co tě omezuje je obojek. Ten máš pevně stažený kolem krku a taky je přivněný k posteli. Takže nemůžeš pořádně zvednout hlavu. K čemu by ti to taky ale bylo! Rozhlídnout se nemůžeš, protože přes hlavu máš navlečenou kuklu. Ne však nějakou hadrovou, ale pevnou koženou. Těsně ti sedí na hlavě a dokonale omezuje zrak. Nemáš šanci vidět vůbec nic. Jen tma. Nevíš, jestli je den či noc. Jestli v místnosti hoří louče nebo ne. Navíc ti omezuje i sluch, takže ani podle něj se nemůžeš orientovat. Nemáš ponětí, jestli je v místnosti ještě někdo. Možná jsi tu sama. A aby toho nebylo málo, do pusy máš skrz kuklu vložený roubík. Mohla bych zkusit zavolat o pomoc! Ale pomůžeš si vůbec? Nemáš ponětí, v jaké jsi situaci. Jsi opět uvězněná? Nebo si tě někdo „ulovil“ pro sebe? Je ti jasné, že jsi v naprosto bezmocné pozici vydaná tomu, kdo si tě zrovna chytil. Zkusíš nesměle zavolat „haló“. Ale slyšíš jen jakési tlumené mumlání. Nic se neděje.

Zkoušíš vnímat okolí. Určitě jsi v nějaké místnosti. Cítíš příjemné teplo. Musí tu tedy hořet louče. Postel je měkká. Leží se ti pohodlně. Přes sebe máš přehozenou lehkou přikrývku. Nejsi ani ulepená ani spocená. Cítíš se čistá a voňavá. Ten tajemný muž mě musel umýt! Trochu se zhrozíš. Když jsem spala, měl mě nahou ve své moci! Musel se dotknout každé části mého nahého těla! Ale vlastně to mohl udělat i kdokoli ve vězení. Tak proč ne zrovna on. Zkoušíš zahýbat rukama a nohama. Pouta jsou široká a pevná, ale měkká. Nikde tě netlačí. Obojek také pevně sedí kolem krku, ale přesně tak, aby tě nijak neomezoval v dýchání. Jen ta kukla je trochu nepříjemná. Ale to spíš tím, že ti omezuje smysly. Jinak je vyrobená z jemné kůže a na hlavě sedí akorát. Roubík je také kožený a měkký. Můžeš ho zuby mačkat a cucat. Připadáš si trochu jako malé dítě, když v puse cucá látkový uzlík, aby nekřičelo.

Najednou ucítíš cizí dlaň. Chceš instinktivně ucuknout, ale pouta dokonale přidrží tvé bezmocné tělo. Ruka ti začne pomalu jezdit po stehně. Zatím jen přes pokrývku. Ale co bude dál? Co se mnou může dělat? Vlastně on úplně všechno, zatímco já nemůžu vůbec nic. Pomůžu si, když se budu bránit? Teda spíš sebou jen bezmocně cukat? Asi ne. Zkusíš vykřiknout „Kdo jste“? Ale ve skutečnosti se ozve jen „ghmmmm“. Roubík naprosto spolehlivě utlumil tvůj hlas. Rezignuješ na všechny pokusy o odpor a začínáš se soustředit na hladící ruku. Cítíš všechno velmi intenzivně. Vlastně hmat je teď jediný a poslední smysl, který můžeš použít. Je to velká, silná ruka, ale přesto tě hladí velice jemně. Teď i druhá noha. Tam navíc začíná přejíždět i po vnitřní části stehna. Tím se nebezpečně přibližuje k tvým intimním partiím. Zatím tě ale stále chrání alespoň deka. Teď přidal i druhou ruku a přejíždí po obou stehnech zároveň. Pomalu se přesunuje k lýtkám. Najednou cítíš posun deky. Ze spoda. Už je to tady. Snažíš se na důkaz nesouhlasu zamumlat něco do roubíku. Kdesi zdálky přes masku slyšíš slabé „Pššššš!“ Uklidňuje tě. Deky však odkryl jen kousek, jen ke kotníkům. Snad mě nebude lechtat! Na to jsem háklivá! Ale kdepak. Jemně ti začal masírovat chodidla. Až ti z toho přejel mráz přes záda. To je tak příjemné! To se mi líbí! Takto by klidně mohl pokračovat. Najednou si uvědomíš, že tě jeho doteky vzrušují. Podvědomě malinko pohneš pánví a tlačíš stehna k sobě. Toho si musel všimnout! Z toho musel poznat, že si jeho doteky užívám! To ne! To na sobě nesmím nechat znát! Bůh ví, kdo to je! Přeci se mu nebudu poddávat! Dlouho to však nevydržíš. Ucítíš totiž jeho pusu na svém nártu. Pak přejede jazykem až ke špičce palce. To je moc. Neudržíš se nic nedělat. Tělo se ti vlastně napruží samo a lehce si vzdychneš do roubíku. Kéž by mi sundal alespoň masku! Chtěla bych ho vidět! Kdo je to, jak vypadá? Nic. Kukla stále pevně obepíná tvou hlavu a tlumí smysly. Neskutečně intenzivně prožíváš jeho doteky. Opět ti odhrne kus deky. Teď až ke kolenům. Pomalinku jedou jeho prsty po lýtku následovány jazykem. To snad není možný, jak se mi to může líbit! Vždyť jsem jeho kořist! Vždyť mě k tomu všemu přiměl vlastně násilím! Zase sebou škubneš. Tentokrát ne, že by ses chtěla dostat z pout, ale blahem. Hrozně se mi to líbí! Kdo jsi, ukaž se mi! V myšlenkách vzpomínáš na jeho hlas,  když tě držel u dveří. Byl hluboký, sebejistý, klidný.

Najednou jsou ruce pryč. Co je? Co se děje? Proč mě přestal hladit? Snažíš se natáček s hlavou, jestli něco neuslyšíš. Ale nic. V masce je ticho. Chvilku se nic neděje. Až teď, začala se hýbat deka. Ale pro změnu nahoře. Odkrývá ji od krku až k prsům. Ty však ještě nechává pod ní. Na holé tělo ti dává pusu. A opět hladí. Jde rukama až ke krku. Co to? Můžu volně hýbat hlavou! On mi rozepnul obojek! Přejíždí rukama od krku až nad prsa a občas se přidá i s jazykem, nebo tě políbí. Kéž by mi vyndal roubík! Chtěla bych mu říct, že se mi to líbí. To ale nemusíš. Z pohybů tvého těla to spolehlivě pozná sám. A nebojí se pokračovat v odkrývání. Z ničeho nic máš prsa venku. To už je ale moc, ne! Chce mě snad odkrýt celou? Uvědomíš si, že při pohledu na tvé bradavky si jen potvrdí, jak moc se ti jeho doteky líbí. A ty s tím nemůžeš vůbec nic dělat. Jen se mu poslušně nastavovat. Už máš holé i břicho. Dýcháš zrychleně a mělce. Zase ty jeho ruce. Přejíždějí po břichu a končí pod prsy. Proč nejde výš? Proč nepohladí i prsa? Jak to vlastně uvažuju? Před chvílí jsem ještě nechtěla, aby mě vůbec odkryl a teď si přeju, aby mi hladil prsa! Jak dokázal, že toužím po jeho dotecích? Doteky nepřestávají. Občas tě někde na těle políbí. Jsi neskutečně vzrušená. Teď mu jedna ruka zajela pod pokrývku na stehně. Hladí ti ho ze shora, z venku a jen prstíkem  zajede na vnitřní stranu. A zase ze shora, z venku a už se osměluje a  zajede celou dlaní dovnitř. Možná mě pozoruje, jestli neprotestuju! A co já? Neprotestuju! Ale měla bych! Ne, nemůžu! V hloubi duše si přeju, aby mě hladil celou. Úplně celou. Z ničeho nic deka zmizí a ty před ním ležím zcela nahá. Doširoka roztažené nohy. Vydaná mu na pospas. Ale vůbec mi to nevadí! Naopak! Hrozně toužím po jeho dotecích!

„Nebudeš křičet, když ti vyndám roubík?“ Je to ten hlas. Ten klidný, hluboký, vyrovnaný, sebejistý mužský hlas. Musí mluvit dostatečně nahlas, abys slyšela co říká, ale přesto se zdá, že mluví potichu. Okamžitě zavrtíš hlavou. Samozřejmě, že nebudu křičet! Jsi štěstím bez sebe. Konečně se budeš moct zeptat, kdo to je, proč si tě chytil, co s tebou chce dělat. Skutečně. Cítíš ruce na stranách hlavy, jak povolují pásky. Už jsou volné. Roubík bys lehce vytlačila z pusy jazykem sama. Ale poslušně čekáš, až ti ho vyndá on. Už ti ho vytahuje. Můžeš volně hýbat pusou.

„Ještě“ řekneš první slovo. Ježíši, co jsem to plácla za blbost! Vždyť na něj mám tolik otázek. A nebo jsem mu mohla poděkovat za to, že mi roubík vyndal a já plácnu takový nesmysl. Místo odpovědi však ucítíš jeho rty na svých. „Ahh.“ vydáš ze sebe jen vzdech. Dal ti jednu lehkou pusu a zase se oddálil. Jeho rty se však přesunuly k těsné blízkosti tvých prsou. Najednou nemáš co říct. Chtěla bys s ním mluvit, ale nevíš co. Jen si přeješ, aby pokračoval. Konečně se začal dotýkat mých prsou! Konečně! Vydáváš ze sebe jen tichounké vzdechy. Jemně ti přes ně jezdí prsty a občas přidá i jazyk. Začínáš si užívat i svou pozici. Líbí se ti, že tě má takto v moci. Je přece krásné mít pevně spoutané ruce, se kterými nemůžeš nic dělat a nechat se ovládat mužem. Je krásné mít roztažené nohy, které nemůžeš dát k sobě a být mu tím vydaná. Je krásné mít na hlavě kuklu a nevědět, kdo to je. Je krásné, že jsi před ním tak naprosto bezmocná a on si s tebou může dělat co ho napadne. Ty o něm nevíš vůbec nic a on o tobě úplně všechno. Má tě v hrsti a ty mu jsi naprosto oddaná.

Přestává tě líbat a jen tak ti projíždí prsty po celém těle. Konečně začínáš trochu myslet.

„Kdo jste můj pane?“ ani snad nečekáš odpověď.

„Jsem tvůj zachránce z vězení.“

„Proč se o mě tak krásně staráte? Vy mě znáte?“

„Nikdy jsem tě neviděl. Poprvé u soudu. A zamiloval jsem se do tebe.“ v tom tě zamrazí. Já jsem se do něj taky zamilovala! Ale nedokážeš mu to říct.

„Když jsem viděl, jak jsi dopadla, domluvil jsem se s žalářníkem, aby ti dal šanci na útěk. A aby tě nasměroval k mým komnatám. Pak jsem jen doufal, že díky strážím nebudeš mít jinou cestu na únik, než kolem mě a že tě do té doby nechytí.“ Tak to všechno měl takhle naplánované! Byl tady připravený a čekal na mě jako na svou kořist. A pak si mě ulovil. Jsem za to ráda!

„Teď ale půjdeš zase na chvíli spinkat. Až se probudíš, budeš volná a můžeš jít domů.“ Co?  Spinkat? To nemyslí vážně! Jako že mě zase uspí? A já se probudím někde bez něj?

„To ne! Já chci být tady s vámi!“ Neodpovídá. „Prosím, nechte mě tu.“ Zase nic. Snažíš se poslouchat kroky, ale neslyšíš nic. Až z toho brečíš. „Moc prosím. Budu vám sloužit, budu se o vás starat, nechám se od vás kdykoli spoutat, chci být bezmocná ve vašich rukou. Jen mě nechte být s vámi.“

Najednou cítíš zase ten pach před obličejem. Line se k tobě skrz otvor v masce. Začneš sebou zuřivě trhat. Cukáš hlavou ze strany na stranu, abys unikla tomu pronikavému pachu. Nic však nepomáhá. Ještě jednou prosíš se slzami v očích. Stále však po douškách vdechuješ tu zrádnou vůni. Přestáváš cítit konečky prstů. Trháš sebou jako zběsilá. Ale únava se pomalu vkrádá do tvého těla. Už nemáš sílu sebou škubat. Ztěžkly ti ruce i nohy. Už se ti přivírají i víčka. Opět se stáváš bezmocnou loutkou v cizích rukách. V hloubi se snažíš udržet při vědomí, vnímat postel, na které ležíš, ale je to čím dál těžší. Chce se ti spát. Hrozně se ti chce sp…

Přicházíš k sobě. Nevíš, jestli se ti to zdá, nebo ne. Otevřeš oči a rozkoukáváš se kolem sebe. Sedíš opřená o strom v lese. Tady to přeci znám! To je kousek od naší vesnice! To byl ale sen! Podíváš se na sebe a vytřeštíš oči. To nebyl sen!!! Jsi ustrojená v pěkných a čistých šatech, na nohou nové boty. Nikde nikdo. Zkusíš se pohnout a nic ti nebrání. Žádná pouta, žádná kukla na hlavě. Jsem volná! Ale, ale … Kde je on??!! Proč mě tu nechal samotnou? Vyskočíš a koukáš po okolí, jestli ho náhodou někde nespatříš. Jsi tu ale sama. Vedle tebe na zemi leží obálka. Zvedneš ji a první tě na ní upoutá královská pečeť. Klepou se ti ruce, když rozbaluješ list papíru, který je uvnitř. Je to královo rozhodnutí:

„ … a proto je naše rozhodnutí následující. Prohlašujeme, že slečna Teresie nikdy čarodějnicí nebyla, není a ani se jí nemůže stát. Budiž tedy proti ní zastaveny veškeré procesy a budiž jí tímto udělena milost …“

Královské rozhodnutí o tvé milosti. Jsem volná! Můžu jít domů! Ale přeci tu něco chybí. Nebo spíš někdo. Ten někdo, kdo ti zařídil u samotného krále milost. Musí to být vysoce postavený muž. Uvidím ho ještě někdy? Moc po něm toužím! Jestliže byl u soudu, bude zřejmě z našeho hrabství. Jak bych ho mohla najít? Nebo si najde on mě? Pokud bude chtít on, určitě si mě najde! A jestliže říkal, že se do mě zamiloval, mohl by si mě najít! To přeci zamilovaní dělají! Vyrazíš pomalu na cestu domů a celou dobu na něho myslíš.

Sedíš na koňském povozu v dřevěné kleci. Máš provazem spoutané ruce. Kolem je spousta lidí a křičí: „Upalte ji, čarodějnici“ , „Spravedlivý soud, jako pro každou čarodějnici!“ , … Co si ti lidé myslí? Jaká bych mohla být čarodějnice, co je to za nesmysl!

Projíždíte branou hrabství, kde už čekají stráže. Otvírají klec a vytahují tě ven. Je to jen chvilka a ocitáš se před pánem hrabství, samozvaným soudcem: „Slečno Teresie, jste obviněná z čarodějnictví. Obvinění jsou dost vážná. Přiveďte první svědkyni.“ Do soudní síně vchází cizí žena. Už jsi ji někde viděla, ale kde?

„Řekněte nám, co se vám stalo“ optá se soudce. „Podívejte, co mi udělala, aniž by se mě dotkla.“ Sundala si plátěnou košily a točila kolem dokola, aby ukázala všem na obdiv své šrámy na zádech. Teď ti došlo, kdo to je. Zlodějka z tržiště. Ano, je to ona!

Minulý týden se ti pokusila ukrást měšec s penězi, ale nevyšlo jí to. Už ho držela v ruce, ale stačila jsi jí ho vytrhnout. Jak se snažila od tebe co nejrychleji utéct, udělala krok dozadu, zakopla, spadla na záda a odřela se. Dobře jí tak, to má zato, pomyslela sis. Nikdy by tě ale nenapadlo, že to použije proti tobě.

„To stačí. Přiveďte další svědkyni.“ Vstoupila tvoje sousedka. Uf, ulevíš si. Ta bude na mé straně. „A co vy nám řeknete o obviněné?“ „No nevím, co říct. Je pravda, že mi v nedávné době umřela koza a několik slepic. Jestli mi je náhodou neuhranula!“ Co je tohle za nesmysl! Je horké léto a ona se o zvířectvo vůbec nestará. Kolikrát jsem jí říkala, aby jim nezapomněla dát vodu.

„Ale takhle to není!“ vykřikneš. „Slečno Teresie, já se Vás na nic neptal. Nicméně, když už jste nás přerušila, je pravda, co svědkyně říkaly?“ „Není … vlastně je … no, ale … vlastně, to je nesmysl!“ vykoktáš ze sebe. „Tak nesmysl! Vy navíc pohrdáte soudem. Je to čarodějnice! Vsaďte ji do klády, zavřete do cely, zítra bude pro výstrahu všem vystavena na pranýř a pak upálena.“

Cože? Nezmůžeš se na slovo. V tom už k tobě přiskakují biřicové, zkroutí spoutané ruce za zády, až se musíš hluboce předklonit. Na kotnících ucítíš chladný kov – okovy spojené krátkým řetězem. Takto budeš moct dělat jen krátké krůčky. Začínáš sebou škubat a chceš utéct. Ale pozice, v jaké se nacházíš, moc prostoru na únik neposkytuje. V krátké chvilce zaklapnou okovy pevně kolem kotníků. V tom se ti podaří krátce se uvolnit ze sevření biřiců a vyrazíš vřed. Při prvním kroku ale poznáš účinek krátkého řetězu a už ležíš na zemi. Biřicové ti hned k řetězu u kotníků přivazují provaz, jehož druhý konec omotávají kolem již spoutaného zápěstí. Když tě postaví zpět na nohy, zjisťuješ, že provaz není dostatečně dlouhý na to, abys mohla stát rovně. Jsi tedy v jakémsi mírném podřepu. V této poloze nemůžeš ani pořádně jít, natož utíkat. „Pozor, ať někoho neuhrane slovem nebo pohledem“ ozve se z davu. A už vidíš, jak si biřicové připravují kus hadru. „To nééé, já přeci nejsem žáduaáá hhhmmmm ……“ Tím, že jsi začala křičet, jsi svým násilníkům jen zjednodušila práci. Do otevřené pusy ti jednoduše strčili hadr, který dokonale tlumí tvůj hlas. Aby navypadl, ovázali ho provazem, který utáhli za hlavou. Zuřivě sebou cukáš. Nic ti to však není platné. Najednou tma. Přes hlavu ti někdo přehodil kuklu a zajistil provazem kolem krku. Trochu víc ho stáhnul, takže se ti i hůř dýchá. Přestáváš sebou cukat. Uvědomuješ si svou bezmoc. Máš spoutané ruce za zády, od nich krátký provaz k okovům na nohách, v puse roubík, přes hlavu kuklu a pevně utažený provaz kolem krku. Navíc tě drží dva páry silných mužských rukou. Víš, že nemáš sebemenší možnost úniku. Vzdáváš se jim. Odvádí tě někam pryč a ty poslušně cupitáš krátkými krůčky. Už ani nevnímáš dav lidí kolem sebe. Cítíš jen svou bezmoc.

Procházíte chodbami, pak po schodištích dolů. Cítíš chlad kolem sebe. „Otevřete celu!“ volá jeden z biřiců, asi na žalářníka. Zastavujete se. Cítíš uvolnění provazů na rukách. Najednou s nimi můžeš volně hýbat. Že by úleva? Kdepak. Mužské ruce ti je zvedají nahoru. Co se mnou zamýšlejí, pomyslíš si! Už víš co – kláda. Stačí jen okamžik a máš ji nasazenou. Teď ti dřevěná deska obepíná krk a na jeho úrovni obě mírně roztažené ruce. Už nemáš ani vůli se bránit. Necháváš se ovládat biřicema. Víš, že jsi v jejich rukou bezmocná. Najednou cítíš, že z tebe strhávají šaty. Košile už je pryč. Teď trhají sukni. To snad ne. Nakonec ti nechali jen spodní prádlo. Jsi zoufalá. Někdo drží dřevěnou kládu zdviženou, takže musíš stát vzpřímeně. Teď ti sundávají okovy z nohou. Ale úleva opět nepřichází, protože mužské ruce ti je hned roztahují do šíře. Tím jsi ještě víc vyzdvihovaná za krk v kládě. Opět cítíš chladnou ocel kolem kotníků. Další okovy. Jen mžik stačí k tomu, aby pevně seděly na svém místě. Mužské prsty ti rozvazují provaz kolem krku, který drží kuklu. Ulevilo se ti. Konečně můžeš volně dýchat. Navíc ti sundávají i kuklu. A dokonce rozvazují i roubík. To je příjemné! Než se stačíš rozkoukat, biřicové odchází a už vidíš jen posledního, který zamyká mříže od cely.

Koukáš kolem sebe. Temná cela, ticho. Cítíš chlad a vlhkost. Někde vedle kape ze stropu voda. Slyšíš dopadající kapky. Těžkým vzduchem se line zatuchlina. Krk a ruce máš uvězněné v kládě. Tu drží od stropu dva řetězy. Tak proto stojím vzpřímená, napnutá! Nohy doširoka roztažené drží okovy připevněné k podlaze. Na nohy ale nejsi schopná se podívat, kvůli vysoce zdvižené hlavě. Začíná ti být chladno, jelikož jsi jen ve spodním prádle. Takto mě chtějí vystavit na pranýř, pomyslíš si! Takto potupně na oči všem!

Čas plyne neskutečně pomalu. A ty stále stojíš. Chtěla bys ulevit unaveným nohám a trochu je pokrčit, ale jakmile to uděláš, zařezává se ti kláda do zápěstí a do krku. Neustále zdvižené ruce by taky potřebovaly změnit polohu. Nemáš ale žádnou šanci je povolit. Navíc začínáš potřebovat na záchod. Není tu ale nikdo, kdo by tě z tvého sevření uvolnil. Přeci se tu nepomočím, pomyslíš si. To tedy ne!

Čas stále plyne. Zdá se, že čím dál pomaleji. Slyšíš jen kapky dopadající vody. Jsi neskutečně unavená. Už nemáš vůli ani nikomu odporovat. Jsi schopná všem v čemkoli vyhovět, se vším souhlasit. Možná jsem opravdu čarodějnice, říkáš si! Možná je ten trest oprávněný … ale co je to za nesmysl. Jaká čarodějnice! Už mi to začíná líst na mozek. To ne, musím si uchovat zdravý rozum!

Stále jen kape voda. Nic víc. Proč tu někdo neprojde! Proč tu nikdo nekřičí! Proč se něco neděje! Ať si už pro mě přijdou. Ať už mě na pranýř vystaví. Konečně budou kolem mě lidi. Tělo už vůbec necítíš. Žádnou bolest, žádný chlad. Najednou ucítíš něco teplého na noze. Jde to ze shora dolů. Co je to? Ale ne. Tvoje unavené tělo nedokázalo zadržet nápor močového měchýře. Musím to zastavit! Sakra, nejde to! Svaly tě vůbec neposlouchají. Přes kalhotky se ti žene proud moči, který se rozlívá po nohách. Jsi absolutně zlomená. Dosáhli toho, čeho chtěli. Jsem čarodějnice. Chci jít na pranýř. Chci být všem pro posměch. Chceš zavolat biřice, ať už si pro tebe přijdou, ale pusa tě neposlouchá. Vůbec ji nemůžeš otevřít.

Kdesi z dály slyšíš kroky. Někdo se blíží. Nemáš sílu zvednout víčka, aby ses podívala, kdo to je. Otevírají se mříže cely a kdosi vchází dovnitř. „Koukám, že holčička je už připravená“ zasměje se. „Nejdřív tě převlíknu, aby ses na pranýři lidem líbila.“ Podaří se ti otevřít oči.

Je to jeden z biřiců. V ruce drží jakési kožené oblečení. Strhává z tebe tvoje spodní prádlo. „Nejdřív dostaneš korzet.“ Obtočí ti koženou část tvého nového obleku přes břicho dozadu a na zádech sepne k sobě. Korzet končí těsně pod tvými prsy tak, že je zvedá nahoru. Budou tedy všem lidem na obdiv. A každý kolemjdoucí si na ně bude moci sáhnout. To je ti ale úplně jedno. Jen aby ses odtud dostala. Co se to děje? Nějak hůř se ti dýchá. To biřic stahuje korzet. A dává si záležet. Máš stažené celé břicho. Nemůžeš se pořádně nadýchnout. Navíc ti tím ještě víc zvedá a zvětšuje prsa. Když své dílo dokončí, natáhne ti kožené kalhotky. Nebo spíš malé kraťasy. Ty jen lehce zapne po stranách, aby na tobě držely. Je to jednoduché zapínání. Kdyby se někdo z kolemjdoucích pánů chtěl podívat, co pod nimi skrýváš, jednoduše ti je rozepne, pokochá se a zase zapne.

Když biřic své dílo dokončí, ještě jednou si tě prohlídne. „Teď jsi připravená. Za chvíli si pro tebe přijdu“. Odejde a zamkne za sebou. Netrvá však dlouho a mříže opět někdo odemyká. Je to starý žalářník. „Děvče nešťastné, z čeho tě to obvinili! Alespoň na chvíli ti ulevím.“ Skloní se k okovům a rozepne je. Obě nohy máš teď volné. Stejně tak to udělá s kládou. Najednou jsi volná. Sesuneš se k zemi. Nejsi schopná udržet se na nohou. „Nechám tě tu odpočinout.“ a odejde. Všimla sis, že za sebou nezavřel mříž. Hlavou se ti mihne myšlenka na únik. Ale jak, vždyť se nemůžu vůbec pohnout! Za tu dobu, co jsi stála ti tak ztuhly svaly, že s nimi teď nejsi schopná pracovat. V hlavě ti šrotují myšlenky. Co kdybych se přeci jen dokázala zvednout! Co potom? Mám kam utéct? Čas utíká. Za chvíli si pro tebe přijdou. Zkusím to, rozhodneš se. Sebereš všechny své síly … a nic. Ani se nehneš. Jsi zoufalá. Taková šance a ty ji propásneš? Musím! Zkusíš to ještě jednou. Svaly se pomalinku začínají probouzet. Ale místo toho, abys vyběhla z cely, jen se plazíš směrem k otevřeným mřížím. V dálce uslyšíš hlasy. Už si pro mě jdou. Tvá vůle ti přidá na síle. Dokážeš se postavit na nohy? Ano, jde to! Ale kupředu jít nechtějí. Hlasy se blíží. Každou chvíli tu musí být! Rychle z cely ven! Klopýtáš z kobky a slyšíš kroky, které jsou už za posledním rohem. Jsi venku, teď tě ale uvidí! Ne, máš před sebou otevřenou další celu. Musím tam! Vlastně se jen zřítíš k zemi tím správným směrem. Ještě se kousek odplazíš za roh. „Kde je! Utekla. Jak je to možný. Poplááách! Najděte ji.“ Kolem cely nastane zmatek. Kdyby tušili, že ležíš jen pár kroků od nich. Ani nedutáš. Za chvíli hluk pomine. Ale tato chvíle ti stačí k nabrání alespoň nějakých sil. Vylezeš opatrně z cely. Nikde nikdo. Vyrazíš ven. Po chodbě. Někam. Ani nevíš kam. Hledáš nějaké schody, po kterých bys vyběhla nahoru! Proběhneš za další roh. Najednou se zarazíš. Před tebou stojí starý žalářník. Ten, co ti dopomohl k odpočinku z okovů. Nevíš, co dělat. Žalářní se otočí a řekne „Tamtudy!“ Ukáže na jednu z chodeb. „A potom úzkou chodbičkou doleva.“ Ani nevíš, co říct. Vyrazíš tím směrem. A skutečně, po chvíli narazíš na levé straně na úzkou chodbičku. A v té na schody nahoru. Sláva! Běžíš jako smyslů zbavená. Začínáš lapat po dechu. Těsný korzet ti nedovoluje příliš se nadechnout. Už vidíš denní světlo. Vybíháš ven. Sakra, stráže. Viděli mě. „To je ona, honem za ní“. Otáčíš se a vbíháš do chodeb uvnitř hrabství. Slyšíš stráže, jak se ženou za tebou. Už nestačíš dýchat. Korzet ti to nedovoluje. Chcela bys běžet rychleji, ale nejde to. Máš mžitky před očima. Asi za chvíli omdlíš. Připadáš si, že už asi vůbec nedýcháš. Zpomaluješ a kroky pronásledovatelů se přibližují. Dohání tě. Asi omdlím! To je konec! Najednou se vedle tebe na chodbě otevřou dveře, pevně tě uchopí mužská ruka a vtáhne dovnitř. Těsně. Ještě ani pořádně nezaklapnou dveře a stráže už probíhají. Slyšíš, jak někteří běží dál, nekteří se zastavují a podivují nad tím, kde jsi.

konec 1. části
Pokračování najdete zde