Sedíš na koňském povozu v dřevěné kleci. Máš provazem spoutané ruce. Kolem je spousta lidí a křičí: „Upalte ji, čarodějnici“ , „Spravedlivý soud, jako pro každou čarodějnici!“ , … Co si ti lidé myslí? Jaká bych mohla být čarodějnice, co je to za nesmysl!
Projíždíte branou hrabství, kde už čekají stráže. Otvírají klec a vytahují tě ven. Je to jen chvilka a ocitáš se před pánem hrabství, samozvaným soudcem: „Slečno Teresie, jste obviněná z čarodějnictví. Obvinění jsou dost vážná. Přiveďte první svědkyni.“ Do soudní síně vchází cizí žena. Už jsi ji někde viděla, ale kde?
„Řekněte nám, co se vám stalo“ optá se soudce. „Podívejte, co mi udělala, aniž by se mě dotkla.“ Sundala si plátěnou košily a točila kolem dokola, aby ukázala všem na obdiv své šrámy na zádech. Teď ti došlo, kdo to je. Zlodějka z tržiště. Ano, je to ona!
Minulý týden se ti pokusila ukrást měšec s penězi, ale nevyšlo jí to. Už ho držela v ruce, ale stačila jsi jí ho vytrhnout. Jak se snažila od tebe co nejrychleji utéct, udělala krok dozadu, zakopla, spadla na záda a odřela se. Dobře jí tak, to má zato, pomyslela sis. Nikdy by tě ale nenapadlo, že to použije proti tobě.
„To stačí. Přiveďte další svědkyni.“ Vstoupila tvoje sousedka. Uf, ulevíš si. Ta bude na mé straně. „A co vy nám řeknete o obviněné?“ „No nevím, co říct. Je pravda, že mi v nedávné době umřela koza a několik slepic. Jestli mi je náhodou neuhranula!“ Co je tohle za nesmysl! Je horké léto a ona se o zvířectvo vůbec nestará. Kolikrát jsem jí říkala, aby jim nezapomněla dát vodu.
„Ale takhle to není!“ vykřikneš. „Slečno Teresie, já se Vás na nic neptal. Nicméně, když už jste nás přerušila, je pravda, co svědkyně říkaly?“ „Není … vlastně je … no, ale … vlastně, to je nesmysl!“ vykoktáš ze sebe. „Tak nesmysl! Vy navíc pohrdáte soudem. Je to čarodějnice! Vsaďte ji do klády, zavřete do cely, zítra bude pro výstrahu všem vystavena na pranýř a pak upálena.“
Cože? Nezmůžeš se na slovo. V tom už k tobě přiskakují biřicové, zkroutí spoutané ruce za zády, až se musíš hluboce předklonit. Na kotnících ucítíš chladný kov – okovy spojené krátkým řetězem. Takto budeš moct dělat jen krátké krůčky. Začínáš sebou škubat a chceš utéct. Ale pozice, v jaké se nacházíš, moc prostoru na únik neposkytuje. V krátké chvilce zaklapnou okovy pevně kolem kotníků. V tom se ti podaří krátce se uvolnit ze sevření biřiců a vyrazíš vřed. Při prvním kroku ale poznáš účinek krátkého řetězu a už ležíš na zemi. Biřicové ti hned k řetězu u kotníků přivazují provaz, jehož druhý konec omotávají kolem již spoutaného zápěstí. Když tě postaví zpět na nohy, zjisťuješ, že provaz není dostatečně dlouhý na to, abys mohla stát rovně. Jsi tedy v jakémsi mírném podřepu. V této poloze nemůžeš ani pořádně jít, natož utíkat. „Pozor, ať někoho neuhrane slovem nebo pohledem“ ozve se z davu. A už vidíš, jak si biřicové připravují kus hadru. „To nééé, já přeci nejsem žáduaáá hhhmmmm ……“ Tím, že jsi začala křičet, jsi svým násilníkům jen zjednodušila práci. Do otevřené pusy ti jednoduše strčili hadr, který dokonale tlumí tvůj hlas. Aby navypadl, ovázali ho provazem, který utáhli za hlavou. Zuřivě sebou cukáš. Nic ti to však není platné. Najednou tma. Přes hlavu ti někdo přehodil kuklu a zajistil provazem kolem krku. Trochu víc ho stáhnul, takže se ti i hůř dýchá. Přestáváš sebou cukat. Uvědomuješ si svou bezmoc. Máš spoutané ruce za zády, od nich krátký provaz k okovům na nohách, v puse roubík, přes hlavu kuklu a pevně utažený provaz kolem krku. Navíc tě drží dva páry silných mužských rukou. Víš, že nemáš sebemenší možnost úniku. Vzdáváš se jim. Odvádí tě někam pryč a ty poslušně cupitáš krátkými krůčky. Už ani nevnímáš dav lidí kolem sebe. Cítíš jen svou bezmoc.
Procházíte chodbami, pak po schodištích dolů. Cítíš chlad kolem sebe. „Otevřete celu!“ volá jeden z biřiců, asi na žalářníka. Zastavujete se. Cítíš uvolnění provazů na rukách. Najednou s nimi můžeš volně hýbat. Že by úleva? Kdepak. Mužské ruce ti je zvedají nahoru. Co se mnou zamýšlejí, pomyslíš si! Už víš co – kláda. Stačí jen okamžik a máš ji nasazenou. Teď ti dřevěná deska obepíná krk a na jeho úrovni obě mírně roztažené ruce. Už nemáš ani vůli se bránit. Necháváš se ovládat biřicema. Víš, že jsi v jejich rukou bezmocná. Najednou cítíš, že z tebe strhávají šaty. Košile už je pryč. Teď trhají sukni. To snad ne. Nakonec ti nechali jen spodní prádlo. Jsi zoufalá. Někdo drží dřevěnou kládu zdviženou, takže musíš stát vzpřímeně. Teď ti sundávají okovy z nohou. Ale úleva opět nepřichází, protože mužské ruce ti je hned roztahují do šíře. Tím jsi ještě víc vyzdvihovaná za krk v kládě. Opět cítíš chladnou ocel kolem kotníků. Další okovy. Jen mžik stačí k tomu, aby pevně seděly na svém místě. Mužské prsty ti rozvazují provaz kolem krku, který drží kuklu. Ulevilo se ti. Konečně můžeš volně dýchat. Navíc ti sundávají i kuklu. A dokonce rozvazují i roubík. To je příjemné! Než se stačíš rozkoukat, biřicové odchází a už vidíš jen posledního, který zamyká mříže od cely.
Koukáš kolem sebe. Temná cela, ticho. Cítíš chlad a vlhkost. Někde vedle kape ze stropu voda. Slyšíš dopadající kapky. Těžkým vzduchem se line zatuchlina. Krk a ruce máš uvězněné v kládě. Tu drží od stropu dva řetězy. Tak proto stojím vzpřímená, napnutá! Nohy doširoka roztažené drží okovy připevněné k podlaze. Na nohy ale nejsi schopná se podívat, kvůli vysoce zdvižené hlavě. Začíná ti být chladno, jelikož jsi jen ve spodním prádle. Takto mě chtějí vystavit na pranýř, pomyslíš si! Takto potupně na oči všem!
Čas plyne neskutečně pomalu. A ty stále stojíš. Chtěla bys ulevit unaveným nohám a trochu je pokrčit, ale jakmile to uděláš, zařezává se ti kláda do zápěstí a do krku. Neustále zdvižené ruce by taky potřebovaly změnit polohu. Nemáš ale žádnou šanci je povolit. Navíc začínáš potřebovat na záchod. Není tu ale nikdo, kdo by tě z tvého sevření uvolnil. Přeci se tu nepomočím, pomyslíš si. To tedy ne!
Čas stále plyne. Zdá se, že čím dál pomaleji. Slyšíš jen kapky dopadající vody. Jsi neskutečně unavená. Už nemáš vůli ani nikomu odporovat. Jsi schopná všem v čemkoli vyhovět, se vším souhlasit. Možná jsem opravdu čarodějnice, říkáš si! Možná je ten trest oprávněný … ale co je to za nesmysl. Jaká čarodějnice! Už mi to začíná líst na mozek. To ne, musím si uchovat zdravý rozum!
Stále jen kape voda. Nic víc. Proč tu někdo neprojde! Proč tu nikdo nekřičí! Proč se něco neděje! Ať si už pro mě přijdou. Ať už mě na pranýř vystaví. Konečně budou kolem mě lidi. Tělo už vůbec necítíš. Žádnou bolest, žádný chlad. Najednou ucítíš něco teplého na noze. Jde to ze shora dolů. Co je to? Ale ne. Tvoje unavené tělo nedokázalo zadržet nápor močového měchýře. Musím to zastavit! Sakra, nejde to! Svaly tě vůbec neposlouchají. Přes kalhotky se ti žene proud moči, který se rozlívá po nohách. Jsi absolutně zlomená. Dosáhli toho, čeho chtěli. Jsem čarodějnice. Chci jít na pranýř. Chci být všem pro posměch. Chceš zavolat biřice, ať už si pro tebe přijdou, ale pusa tě neposlouchá. Vůbec ji nemůžeš otevřít.
Kdesi z dály slyšíš kroky. Někdo se blíží. Nemáš sílu zvednout víčka, aby ses podívala, kdo to je. Otevírají se mříže cely a kdosi vchází dovnitř. „Koukám, že holčička je už připravená“ zasměje se. „Nejdřív tě převlíknu, aby ses na pranýři lidem líbila.“ Podaří se ti otevřít oči.
Je to jeden z biřiců. V ruce drží jakési kožené oblečení. Strhává z tebe tvoje spodní prádlo. „Nejdřív dostaneš korzet.“ Obtočí ti koženou část tvého nového obleku přes břicho dozadu a na zádech sepne k sobě. Korzet končí těsně pod tvými prsy tak, že je zvedá nahoru. Budou tedy všem lidem na obdiv. A každý kolemjdoucí si na ně bude moci sáhnout. To je ti ale úplně jedno. Jen aby ses odtud dostala. Co se to děje? Nějak hůř se ti dýchá. To biřic stahuje korzet. A dává si záležet. Máš stažené celé břicho. Nemůžeš se pořádně nadýchnout. Navíc ti tím ještě víc zvedá a zvětšuje prsa. Když své dílo dokončí, natáhne ti kožené kalhotky. Nebo spíš malé kraťasy. Ty jen lehce zapne po stranách, aby na tobě držely. Je to jednoduché zapínání. Kdyby se někdo z kolemjdoucích pánů chtěl podívat, co pod nimi skrýváš, jednoduše ti je rozepne, pokochá se a zase zapne.
Když biřic své dílo dokončí, ještě jednou si tě prohlídne. „Teď jsi připravená. Za chvíli si pro tebe přijdu“. Odejde a zamkne za sebou. Netrvá však dlouho a mříže opět někdo odemyká. Je to starý žalářník. „Děvče nešťastné, z čeho tě to obvinili! Alespoň na chvíli ti ulevím.“ Skloní se k okovům a rozepne je. Obě nohy máš teď volné. Stejně tak to udělá s kládou. Najednou jsi volná. Sesuneš se k zemi. Nejsi schopná udržet se na nohou. „Nechám tě tu odpočinout.“ a odejde. Všimla sis, že za sebou nezavřel mříž. Hlavou se ti mihne myšlenka na únik. Ale jak, vždyť se nemůžu vůbec pohnout! Za tu dobu, co jsi stála ti tak ztuhly svaly, že s nimi teď nejsi schopná pracovat. V hlavě ti šrotují myšlenky. Co kdybych se přeci jen dokázala zvednout! Co potom? Mám kam utéct? Čas utíká. Za chvíli si pro tebe přijdou. Zkusím to, rozhodneš se. Sebereš všechny své síly … a nic. Ani se nehneš. Jsi zoufalá. Taková šance a ty ji propásneš? Musím! Zkusíš to ještě jednou. Svaly se pomalinku začínají probouzet. Ale místo toho, abys vyběhla z cely, jen se plazíš směrem k otevřeným mřížím. V dálce uslyšíš hlasy. Už si pro mě jdou. Tvá vůle ti přidá na síle. Dokážeš se postavit na nohy? Ano, jde to! Ale kupředu jít nechtějí. Hlasy se blíží. Každou chvíli tu musí být! Rychle z cely ven! Klopýtáš z kobky a slyšíš kroky, které jsou už za posledním rohem. Jsi venku, teď tě ale uvidí! Ne, máš před sebou otevřenou další celu. Musím tam! Vlastně se jen zřítíš k zemi tím správným směrem. Ještě se kousek odplazíš za roh. „Kde je! Utekla. Jak je to možný. Poplááách! Najděte ji.“ Kolem cely nastane zmatek. Kdyby tušili, že ležíš jen pár kroků od nich. Ani nedutáš. Za chvíli hluk pomine. Ale tato chvíle ti stačí k nabrání alespoň nějakých sil. Vylezeš opatrně z cely. Nikde nikdo. Vyrazíš ven. Po chodbě. Někam. Ani nevíš kam. Hledáš nějaké schody, po kterých bys vyběhla nahoru! Proběhneš za další roh. Najednou se zarazíš. Před tebou stojí starý žalářník. Ten, co ti dopomohl k odpočinku z okovů. Nevíš, co dělat. Žalářní se otočí a řekne „Tamtudy!“ Ukáže na jednu z chodeb. „A potom úzkou chodbičkou doleva.“ Ani nevíš, co říct. Vyrazíš tím směrem. A skutečně, po chvíli narazíš na levé straně na úzkou chodbičku. A v té na schody nahoru. Sláva! Běžíš jako smyslů zbavená. Začínáš lapat po dechu. Těsný korzet ti nedovoluje příliš se nadechnout. Už vidíš denní světlo. Vybíháš ven. Sakra, stráže. Viděli mě. „To je ona, honem za ní“. Otáčíš se a vbíháš do chodeb uvnitř hrabství. Slyšíš stráže, jak se ženou za tebou. Už nestačíš dýchat. Korzet ti to nedovoluje. Chcela bys běžet rychleji, ale nejde to. Máš mžitky před očima. Asi za chvíli omdlíš. Připadáš si, že už asi vůbec nedýcháš. Zpomaluješ a kroky pronásledovatelů se přibližují. Dohání tě. Asi omdlím! To je konec! Najednou se vedle tebe na chodbě otevřou dveře, pevně tě uchopí mužská ruka a vtáhne dovnitř. Těsně. Ještě ani pořádně nezaklapnou dveře a stráže už probíhají. Slyšíš, jak někteří běží dál, nekteří se zastavují a podivují nad tím, kde jsi.
konec 1. části
Pokračování najdete zde
