Bylo krásně sobotní ráno. Takový ten pocit, když vás probudí sluníčko a vy se můžete jen tak vyvalovat v posteli. Dvacet minut jsem ještě jen tak zvládl odpočívat, ale jelikož už se blížilo k poledni, rozhodl jsem se vzbudit svou slečnu. Jen tak jemně jsem ji líbal po zádech, i když jsem měl chuť na něco žhavějšího. Nesnášela spát v oblečení, tak jsme vždy spali nazí a mnoho věcí bylo díky tomu jednodušších. Hladil jsem ji po celém těle a moc dobře jsem věděl, že už nespí, i když to předstírala hezky. Rukou jsem jí vjel mezi nohy a její předstíraný spánek v tu chvíli přestal být klidný. Začala se kroutit a chtěla víc, ale to jí nedovolím.
Sex s prázdným žaludkem rád nemám, ale měl jsem poměrně hravou náladu. Otočil jsem ji zpět na břicho a sáhl na stůl, kde odpočívala lana ještě z večera. Pravděpodobně si myslela, že ji chci nejprve svázat, než si ji vezmu, ale to se mýlila. Přivázal jsem jí ruce k tělu za lokty, aby neřekla, že nemá šanci a nohy ji svázal k sobě tak, že je mohla roztáhnout asi na půl metru, víc ne. A na závěr bradavky ozdobil svorkami.
„Běž a udělej nám nějakou snídani, zlato. Něco teplého prosím,“ řekl jsem jí, když jsem byl hotový s úvazem. „Ale…,“ začala říkat. Určitě to bylo něco zajímavého, ale přerušil jsem ji: „Běž. Pán má hlad.“ Ne zrovna mile se na mě podívala, tak dostala plesknutí přes zadek, ale šla. Já jsem se zatím rozvalil do postele a čekal, s čím přijde. Jen doufám, že s žádnou katastrofou.
Ráno mě tak krásně probudil, ale hned přišel s úkolem, abych udělala snídani. A to ještě se svázanýma rukama! Sotva jsem se probudila a hned jsem se musela dát do práce. Radši bez řečí jsem se sebrala a šla se podívat, co lednička nabízí.
Bylo tam spousta věcí, ale když chtěl něco teplého, rozhodla jsem se pro míchaná vajíčka. Rozklepla jsem je, okořenila a honem začala míchat. Se svázanýma rukama to moc dobře nešlo, ale nakonec jsem to nějak zvládla. Když to bylo hotové, ještě jsem namazala dva chleby máslem, což také nebyl zrovna lehký úkol, ale podařilo se mi to. Opatrně jsem oba talíře nesla, abych žádnou porci nevyklopila, což se mi při otvírání dveří do ložnice málem povedlo.
Vítězoslavně jsem položila oba talíře na stůl a usmála se. Zamračil se na mě a já se jen lekla, co jsem udělala špatně. Samozřejmě, že se mi to nemohlo povést úplně, že ano. To jsem celá já. „Kde jsou příbory, zlato?“ zeptal se mě se zdviženým obočím. „Zapomněla jsem,“ vypadlo ze mě nakonec přidušeným hlasem a hned jsem pro ně běžela do kuchyně. „Za to dostaneš dvacet na holou, začni si počítat.“ Slyšela jsem, jak říká, když jsem vybíhala z ložnice. To nám to pěkně dnes začíná, pomyslela jsem si.
Vrátila jsem se s příbory a pustili jsme se do jídla. Opatrně jsem po něm pokukovala a snažila se odhadnout, co chystá, ale byl tak nečitelný. S klidným výrazem jedl, zatímco já se klepala strachy. Už dvacet ran jsem si zasloužila. Kolik to bude celkem? To jsem netušila. Ale věděla jsem, že se budu rozhodně snažit, aby jich bylo co nejméně.
Když jsme dojedli, vzala jsem talíře, abych je odnesla do kuchyně, ale zadržel mě pohybem ruky. „Klekni,“ řekl hlasem, který nepřipouští žádná ale a ukázal rukou před sebe. Poslechla jsem, i když jsem se bála a zároveň těšila, co přijde. Ze stolu vzal obojek a nasadil mi ho na krk. Poté uvolnil svázané ruce, ale nohy nechal, jak byly. K obojku připnul vodítko a lehce zatáhl: „Jdeme.“ Poslušně jsem za ním šla bez protestů. Zastavil až v obýváku.
„Teď se tady hezky ohneš přes tu opěrku,“ prohlásil skoro až milým hlasem. Poslechla jsem. Došla jsem ke křeslu, ohnula se a pěkně vystrčila zadek. Sice někde uvnitř mě hlodal strach a nevědomost, s čím by mohl přijít, ale i přesto jsem v té poloze zůstala. Vzal provaz a každou mou nohu přivázal k noze křesla, že jsem je měla roztažené. Ruce mi svázal před tělem a přitáhl je taky k jedné noze křesla, takže jsem musela zůstat v téhle potupné poloze s vystrčeným zadkem. Nakonec mi ještě zavázal oči.
Snažila jsem se alespoň sluchem poznat, co chystá a co přijde, ale moc se mi to nedařilo. Až nakonec dopadla první rána. Na záda. Ani to tolik nebolelo, jako jsem se spíš lekla a vyjekla. „Tak to teda ne. Mě tady ječet nebudeš,“ slyšela jsem jeho hlas, jak se někam vzdaluje, a přála jsem si, abych ten jekot mohla vzít zpátky. Nemohla jsem. Chtěla jsem se začít omlouvat, ale nedostala jsem šanci. Strčil mi do pusy roubík a přezku utáhl tak, že se mi zarývala do tváří a v žádném případě jsem ho nemohla vytlačit ven.
Další rána byla tvrdší a dopadla přímo na můj vystrčený zadek. Chtěla jsem uhnout, ale mohla jsem se pohnout sotva o deset centimetrů. To nemělo žádný význam. Tak jsem držela a při větších ranách jsem se všemožně kroutila a snažila se uhýbat. Ve skutečnosti to tak zlé nebylo a vlastně určitým způsobem se mi to líbilo. Jedno mé já, to slušné, chtělo utéct pryč a už se nikdy nevrátit. To druhé zlobivé já, to milovalo a chtělo škemrat, že chce ještě. No tohle přání se mu splnilo. Nepočítala jsem rány, takže jsem nevěděla, kolik jsem jich dostala a kolik jich ještě zbývá.
Kožené řemínky důtek se mi kolem těla ovíjely dál a dál, jako by těch ran snad mělo být nekonečno. Nejvíc trpěl můj zadek. Radši jsem nechtěla vidět jeho barvu, ale pěkně mě bolel. Najednou přišla rána a po ní už žádná. Je to snad poslední? Říkala jsem si. Ale nebyla. Nakonec jsem dostala dvě mírnější mezi mé roztažené nohy. Vlastně tyhle dvě bolely nejmíň. Sice to trochu štíplo, ale to bylo vlastně příjemné.
Když dílo dokonal, odložil důtky a jen tak nade mnou stál. Netušila jsem, co dělá, ale cítila jsem nad sebou jeho přítomnost. A pak jsem pocítila další věc. Pálení na mých zádech. Polil mě voskem minimálně z jedné svíčky. Bylo ho dost na to, aby mi teď stékal všude možně po těle. Celá jsem se kroutila tam a sem a něco huhlala do roubíku. Vlastně ani pořádně nevím co. Chtěla jsem ho tam. Moc. Aby mě pořádně ošukal, ale samozřejmě to neudělal. Už jen proto, že věděl, jak moc to chci.
Strnul mi šátek z očí, chytnul mě za vlasy a zvrátil mi hlavu dozadu. Podíval se mi do očí a nevím, jestli čekal prosebný či pokořený pohled, ale já se na něj dívala vzdorovitě. Škubla jsem hlavou a snažila se vyprostit vlasy z jeho sevření, ale akorát jsem se na ně víc zatáhla. Stejně nepustil. „Co bys chtěla, kurvičko?“ zeptal se trochu s nadřazeným úsměvem. Místo odpovědi jsem jen něco zahuhlala do roubíku. „Nic? A já mám zrovna tak vstřícnou náladu.“ Ve skutečnosti se mi jen vysmíval a utvrzoval svou nadřazenost. Žádná vstřícná nálada., jen kecy…..
