Boutique Cute & Kinky II.

KAPITOLA 2. PRVNÍ DEN

MARTIN

Elektrošok? Martino? Prosím? Mnoho? Jak jako mnoho? To si mne s někým plete? Jak udělala ten šok?

Dveře se za mnou pomalu zavřely a já stojím jak sloup před Ivanou a přemýšlím, jestli se mi to zdá nebo jsem jen něco špatně slyšel. Minimálně tu druhou možnost Ivana dalším povídáním ruší: „Zapomeň na jméno Martin a to bylo naposledy, co jsi jej tady slyšel. Pro mne jsi číslo 54 a pro zákazníky prozatím Martina. Je ale možné, že to ještě změníme. Včera jsi podepsal smlouvu, ve které se zavazuješ být prodavačka v butiku Cute and Kinky a protože si zakládáme na velké důvěře zákazníka, jsou všechny naše prodavačky naším majetkem, který máme možnost sledovat 24 hodin denně. K tomu nám slouží pás, který sis včera společně s kalhotkami oblékl. V taštičce byl návod, který tě informoval o všech funkcích pásku a kalhotek. Mimochodem, hodně ti sluší.“ a ukazuje mi monitor. Běží na něm záznam ze včerejška mne v kalhotkách před zrcadlem, později v sukni, podprsence. Záznam ztrácí na kvalitě v momentě, kdy oblékám halenku.

Otáčím se a chystám se odejít, slyším ale: „Martino, zkus se nad tím zamyslet, co vlastně řešíš. Přiznej si to, dámské prádlo máš evidentně hodně ráda a nosit jej pouze doma ti dřív nebo později přestane stačit. Chceš být ženou na ulici, v práci, v parku na lavičce a toto vše ti já umožním. Otrokyně, nebo spíš velmi kontrolovaná prodavačka jsi pouze v pracovní době. Co budeš dělat mimo pracovní dobu, je jen na tobě. Potřebuji pracovitou a oddanou prodavačku, na kterou se mohu spolehnout a které na oplátku umožním být dívkou. Nikdo se toto naše tajemství ode mne nedoví. Pokud máš strach z neznámého, neměj. Zaručuji ti, že se ti tu bude líbit. A můžeš mi věřit, nejsi první. Už to neprodlužuj, támhle je šatna s připravenou uniformou. Běž tam a připrav se na svůj první den ženy na veřejnosti.“

Ivana mne tímto zcela odzbrojila a já se chvilku zamyslel. Prakticky ve všem měla pravdu, takže jsem se poslušně vydal do šatny. Plný myšlenek procházím kolem věšáků s prádlem a vcházím do šatny. Na ramínku je připravena dámská bílá halenka, pravděpodobně saténová. Na stole jsou poskládány kalhoty, vedle položeny boty, punčochové ponožky a dámské body nad prsa. Sundávám si bundu, tričko, kalhoty a nakonec i trenýrky. Zůstávám oblečený jen v krajkových kalhotkách uprostřed kabinky. V momentě, kdy beru do rukou body, dostávám šok a do místnosti vchází Ivana. „Takhle ne, budeš mít body, takže kalhotky nepotřebuješ.“ Dvěma tahy na bocích je odepnula, a já před ní zůstal stát úplně nahý jen s páskem kolem pasu.

„Tento pás je moje pojistka, že vždy správně reprezentuješ můj obchod. Tady vzadu je baterie, kterou musíš jednou za tři dny dobít. Vpředu na zlatém plíšku je skrytá kamera, která na pásu drží pomocí magnetů a ty ji máš povinnost mít vždy na svrchní části oděvu. Pokud budeš mít tedy šaty, před oblékáním jej odepneš a po oblečení znovu vrátíš na místo. Zbytek si přečti v manuálu a teď se začni se oblékat, nemáme moc času“ vysvětlil a pobídla mne Ivana.

Chytnu body. Je z bílého saténového materiálu nad prsa a vzadu po lopatky. Je velmi pevné a tvarované, skoro jako krunýř. Paní mi vkládá připravenou výplň místo prsou a na zádech dotahuje vázání, které je podobné korzetovému. Dotahuje jej tak silně, že nadechuji velmi ztěžka. To jí ale nevadí a přitahuje jej ještě o trochu víc. Pevnost a svázání body mi dokázala dostat tělo do křivek dívky se středními prsy.

Paní vysvětluje, že mám povinnost mít sukni. Mám ale chlupaté nohy a na oholení nemáme čas. Proto mi dnes výjimečně povoluje kalhoty. Do zítřka ale všechny chlupy zmizí, včetně chlupů v rozkroku. Vlasy si mám nechat zastřihnout na takovou délku, aby nešly pod parukou vidět. Pokud se mi to nepodaří, přijdu i o vlasy.

Pokračujeme punčochovými ponožkami a kalhotami. Původně jsem si myslel, že se jedná o legíny, jsou to ale spíše kalhoty ve střihu legín z pevnějšího a mírně lesklého tmavě modrého materiálu. Z pasu odepíná kameru a připíná ji na kalhoty do oblasti, kde přezka opasku.

Ivana pokračuje v instrukcích. „V pondělí a v úterý máš povoleny boty bez podpatku, od středy do pátku na středním podpatku a o víkendu jsou povinné podpatky na minimálně 15cm nebo případně takové, které ti rozkážu. „Boty ale budou vždy elegantní a dámské. Nechci vidět žádné tenisky, nazouváky, apod. Dnes je čtvrtek, takže by to měly být lodičky s 7cm podpatkem. Do konce týdne můžeš mít tyto připravené.“ A obouvá mi nízké boty do špičky z černého lakovaného materiálu a vázáním na šňůrku. Majitelka ještě dodává „Budeš mít co dělat naučit se dýchat v korzetu, který budeš mít zatím povinný každý den. Nemám potřebu tě trápit, spíš potřebuji, abys měla ženské křivky a pro zákazníky byla přitažlivá.

Poslední část oblečení je halenka. Doma mám saténové halenky, oproti této to jsou ale spíš kusy hadru. Velmi lehká, lesklá, příjemná na dotek s dlouhými rukávy a velkou mašlí pod krkem. Při převlečení přes hlavu cítím, jak se mi probudil rozkrok, ale přes stažené body naštěstí nic nejde vidět. Všechno oblečení mi přesně pasuje, což mi přijde divné, odůvodňuji si to tím, že míry má jako majitelka butiku v oku.

„No a nyní hlavu“ a otevírá skříň, kde je několik paruk různých střihů a barev. Vybírá černou s krátkým mikádem a povídá: „Trošku ti tímto chci udělat radost a uklidnit tě. Včera jsem viděla, jak tě zaujala paní vycházející z obchodu a abys pochopil, že tu nejsi za trest, ale protože oba máme své potřeby. Já potřebuji oddanou prodavačku a tvá potřeba je být tou prodavačkou.“ V tu chvíli jsem se radostí neúmyslně usmál a úplně jsem zapomněl na všechno zlé, co jsem tu zatím poznal.

Poté vytáhne šminky a začne mne malovat. Přece jen jsem pořád kluk a neznám nic z toho co použila, výsledek byl ale úžasný. Do šatny vešel štíhlý kluk a ven vyjde krásný dívka. Upřímně si myslím, že pokud nepromluvím, tak to nikdo nepozná.

Celou dobu se v obchodě cítím, jako by mi Ivana četla myšlenky. V nečekaný moment mi do krku píchla malou jehlu. „Neboj se, jen nechci, abys vyděsil klienty, takže jsem ti paralyzovala jazyk. Po pracovní době bude vše v pořádku.“

Ivana se podívala na hodinky a prohodila: „Není moc času, za chvilku otevíráme, jdeme do kabinky“. Poprvé ve svém životě vypadám celkově jako krásná dívka a je u toho i někdo jiný. Ten pocit nejde popsat, to se musí zažít. Vycházíme z šatny, procházíme kolem kabinky číslo 2. Dříve neprůhledné dveře se při našem přiblížení zprůhlednili a já v nich vidím dívku, která má na sobě stejnou halenku, stejnou paruku. Na rozdíl ode mne má ale velmi úzkou lesklou sukni, černé punčochy a lakované lodičky na vysokém podpatku. Dívám se na ni a ona se dívá mým směrem. Veronika! Moje ex! Oba doslova vyvalíme oči a prakticky ve stejnou chvíli dostáváme velmi silný elektrošok. Veronika pohotově skloní hlavu. Já bohužel tak pohotový nejsem, zapomínám, že nemohu mluvit a otáčím se na paní, zjistit co se to tu děje. Opět dostávám šok.

„Tak takto teda ne, když řeknu, že se jde do kabinky, tak tím myslím hned!“ povídá nazlobeně paní a ukazuje na kabinku č. 1 a opět mačká dálkový ovladač a mnou projel zatím nejsilnější šok. Před sklopením hlavy a odchodem do kabinky jsem si všiml, že Veronika měla na blůzce cedulku s logem butiku a pod ním napsáno: „25: Valerie“

Na zadní zdi kabinky je zlatý řetízek, který paní vzala, připnula do očka na mém pásu a zajistila malým zámkem. Řetízek je dost dlouhý pro pohyb v kabince, ale krátký natolik, abych nedosáhl na kliku. Paní mne instruuje: „Tady za tebou je skrytá skříňka, ve které máš připravenou vodu pro občerstvení a ručník na utření. S pitím opatrně, neovládáš jazyk a nechci mít uslintanou prodavačku, nebo, nedej bože, zákaznici. Moc to s vodou nepřeháněj, na WC nebudeš chodit každou hodinu“ a s instrukcemi pokračuje: „Veškeré vybavení je určeno pro zákazníky a ty jej máš zakázáno používat, včetně křesla o to jsem se postarala. Ty tu musíš stát a hledat způsoby jak co nejvíce zpříjemnit zákazníkům nakupování a výběr oblečení.“

Paní zavírá dveře kabinky. Zajímavé je, že dveře z této strany jsou průhledné a já vidím, jak paní odchází zpět k pokladně a tam řeší nějaké papíry. Druhá divná věc je, že tu nic neslyším z venku. Klapot podpatků Ivany, převracení listů papírů, projíždějící autobus, prostě nic. Předpokládám, že kabinka je zvukotěsná.

Asi hodinu stojím v kabince, přemýšlím, co všechno se dnes stalo. Jsem oblečen jako nádherná žena a minimálně dvě jiné osoby toto tajemství sdílí se mnou. Přemýšlím, co všechno a přitom tak jednoduše a krásně jsem upraven, až se mi začíná probouzet penis. Chci se jej chytnout a aspoň jej posunout do pohodlnější pozice, dostávám ale šok a paní od pokladny ukazováčkem naznačuje, že toto nesmím a mnou prochází druhá dávka elektriky. Druhá důležitá věc, kterou zjišťuji, samozřejmě pomocí bolesti, že si nemohu sednout. V body nebo kalhotách jsou připraveny ostny, které mi v tom po dosednutí zabrání. Už vím, jak to paní myslela, když říkala: „… o to jsem se postarala“

Stála jsem tam takto celkem dvě hodiny, znuděná a naprosto duševně vymazaná. Kdyby alespoň přišel nějaký zákazník, bylo by nějaké zabavení. Ano vím, že jsem kluk převlečený za dívku, ale tak perfektně, že bych se sám nepoznal a měl bych alespoň nějaké rozptýlení.

Něco se přece jen děje. Přesně v 11 se otevírají dveře a vstupuje dívka oblečená v latexu. Má na sobě černé lakované lodičky na vysokém podpatku, krátkou černou úzkou sukni do poloviny stehen a šedou halenku opět s nařasenými rukávy a se zapínáním na cvočky na přední straně. Při delším pohledu zjišťuji, že se nejedná o sukni, ale o šaty bez rukávů. Postavou je dívka dokonalá, krásné nohy, štíhlý pas, malý zadeček, bohaté vlnité vlasy. Penis se opět probouzí, ale nechci nic riskovat a ruce si raději dávám za záda. Přemýšlím, jestli se nejedná o stejnou dívku, která byla včera na zastávce. Výška by odpovídala, zbytek bych jen tipoval.

Dívka jde rovnou za paní a předává složku s papíry, ta je zběžně proletí a poté do nich něco krátkého napíše. Mezitím si o něčem povídají, kvůli zvukotěsnosti ale nic neslyším. Paní položí papíry a obě zamíří do šatny. Mohla by to být jiná prodavačka, ale to nevysvětluje ten latex. Nebo to je hosteska, přítelkyně, otrokyně nebo dokonce přítel? Dnes by mne nepřekvapilo asi nic.

O něco později jsem si uvědomil, že teď nikdo není v obchodě. Co když vejde nějaký zákazník. I přes dokonalý vzhled jsem zděšený pomyšlením na to, jak poprvé budu jednat jako dívka se zákazníkem. Navíc němý.

Nedokážu si představit, co paní v šatně s tou krásnou dívkou v latexu dělá v šatně, ale asi po hodině se otevřely dveře a paní vyšla v kabátě a bez jakéhokoliv rozhlížení zamířila přímo ke dveřím a odešla z butiku. O pár sekund za ní z kabinky vyšla i latexová dívka, nyní ale ve stejném oblečení jako má Veronika ve vedlejší kabince. Prošla kolem kabinky Veroniky a otevřela dveře mé kabinky, nakoukla do ní, pěkně se na mně usmála a zeptala se: „Ahoj Martino, jmenuji se Silvie a dnes to tu mám na starosti. Potřebuješ jít na WC?“ Tuto otázku jsem nečekal a i proto automaticky zavrtěl hlavou, že nepotřebuji. „Dobrá, později se přijdu zeptat znovu.“ Zavírá dveře kabinky a odchází k pokladně.

Silvie, tak se ta krásná neznámá s oblibou v latexu jmenuje. Nebo to je jen fiktivní jméno stejně jako Valerie, nebo fiktivní jméno je Veronika?

Usměji se, když si uvědomím, že ještě včera jsem byl kluk, který se rád tajně oblékal do dámského a dnes tu stojím v dámském oblečení připraven jako prodavačka. Němý s pasem, kterým mne 24 hodin denně může sledovat osoba, kterou jsem včera viděl prvně v životě. Celkově nic nevím a to nejvtipnější na tom je, že se mi to hodně líbí.