[BDSM povídka] Ubytování

„Penzion Koňská farma, prosím!“

„Dobrý den. Chtěla bych si u vás objednat nocleh na příští týden ze středy na čtvrtek. Budu na pracovní cestě a potřebuju klidné a tiché místo na odpočinek.“

„Vybrala jste si nejlépe, jak jste mohla. Navíc v rámci pobytu dostanete netradiční zážitek, který je jako dělaný právě po namáhavém dni.“

„Netradiční zážitech nechci. Jen přijít na pokoj a mít klid.“

„Dobře, počítáme s vámi. Pěkný den.“

Monika je zástupkyně marketingové společnosti a jezdí po celé republice. Příští týden má dvě jednání v jižních Čechách. Ve středu se zastupiteli obce Nová Hůrka a ve čtvrtek ve firmě K&K development. Nemá tedy cenu se vracet domů. Navíc ji vedle Nové Hůrky zaujalo krásné klidné místo s penzionem a farmou s koňmi. Posledně, když jela kolem, ta krásná stvoření chvíli sledovala. I když možná i o trochu víc jejich cvičitele. Obdivovala, jak je umí nádherně zkrotit.

Týden uběhl jako voda. Jednání v Nové Hůrce nebylo ani tak dlouhé, spíš cesta autem dala zabrat. Všude samá objížďka, hromady aut. Monika byla ráda, že odbylo poledne, jednání skončilo obědem a ona se mohla vydat na kýžený pobyt.

„Dobrý den, už na vás čekáme. Chtěla byste pokoj s výhledem do krajiny, nebo raději na cvičiště koní?“ uvítala Moniku příjemná paní hned u vchodu.

„Na cvičiště!“ vyhrkla.

Paní se jen pousmála. „Myslela jsem si to. Pokoj máte připravený.“

Jak si to mohla myslet? Ale na tom nesejde! Pokojík byl skutečně pěkný, čistě uklizený, kolem ticho, jen z venku zaslechla občas zařehtání koní. Monika byla utahaná. Ani nevybalila věci a natáhla se na postel. Užívala jen klid a pohodu. Měla v plánu si na chvíli zdřímnout. Ale nedalo jí to. Chtěla se podívat na koně. U okna roztála ještě víc. Byl tam cvičitel, kterého pozorovala posledně. Opět měl koně uvázaného na uzdě a pevně ve svých rukách. Sledovala vlastně cvičitele nebo ta mohutná zvířata? Jak se asi musí cítit? Cvičí ráda, nebo je to pro ně nepříjemná povinnost? Monika se chvíli kochala u okna a pak si šla zase lehnout. Usnout ale nemohla. Stále jí něco vrtalo hlavou. Pak dostala dobrý nápad. Půjdu se podívat ven!

Cvičitel držel koně na oprati a ten běhal dokola. Monika se opřela o ohradu a pozorovala jeho práci. „Tohle je lonžování“ řekl aniž by sputil oči z klusajícího zvířete. „Jeden ze způsobů výcviku. Zpravidla se tím začíná.“ na chvíli se odmlčel. Zastavil koně před Monikou. „Naše nová klisna. Jmenuje se Fantasy. Nebojte, pohlaďte si ji.“

„Ahoj Fantasy. Jak se máš?“ bavila se Monika s klisnou, když si ji hladila.

„Chtěla byste se podívat do stájí?“

„Ráda.“

„Tak pojďtě se mnou.“ Zatímco Fantasy odvedli do stáje, cvičitel Monice povídal, jak to s koňmi chodí, jak se cvičí, jak se používají. Postupně prošli celou stájí. Monika se seznámila se všemi zvířaty a dozvěděla se spoustu nových věcí.

„Pojďtě ještě dál.“ otevřel dveře na konci haly. „Tady máme stání pro liské koně. Ponygirls a ponyboys“ řekl naprosto stejným hlasem, naprosto stejným tónem, jako vyprávěl doposud. „Boxy jsou o něco menší a samozřejmě pomůcky se liší.“ Monika stála s otevřenou pusou. V místnosti visela po zdech spousta bondážních pomůcek, postrojů, kožených a latexových obleků, kukly, ohlávky, udidla, bičíky. „Teď tu zrovna žádného nemáme. Naši hosté si mohou v rámci svého pobytu vyzkoušet, jaké to je, stát se na chvíli koněm. No a jediný host jste tu teď vy. Ale chtěla jste klid a odpočívat. Tak zase půjdeme zpátky.“ Cestou opět povídal o výcviku koní, jako by se nic nedělo. Monika nevycházela z údivu. Nejdřív vůbec nevnímala, co říká. A i když se po chvíli trochu uklidnila, cvičitelova slova už poslouchala úplně jinak než předtím. Ne jako zajímavosti o zvířatech, ale jaké to asi je na druhém konci vodítka! „Budu se muset rozloučit. Kdybyste se tu chtěla ještě porozhlédnout, nebo se podívat znovu na koně ve stájích, klidně můžete. Jsme na samotě a nekrade se tu, takže necháváme vše odemčené. Přeju pěkné odpoledne.“

Monika stále nemohla vyjít z údivu. Jak samozřejmě jí povídal o lidských koních! Jako by na tom nebylo vůbec nic divného! Lehla si v pokoji na postel. Jestli nemohla usnout před tím, tak teď už vůbec ne. Chvíli se převalovala, ale nedalo jí to a musela ještě jednou vidět lidské stáje. Vyšla na dvůr, nikde nikdo. Ve stájích také prázdno. Tedy až na koně. Monika koukala na zavřené dveře. Chvíli váhala, ale zvědavost ji přemohla. Vešla dovnitř a začala si prohlížet jednotlivé pomůcky. To by tak bylo si něco z toho vyzkoušet! Ale potají, aby mě nikdo neviděl! Sundala ze zdi jeden z postrojů. Silný kožený popruh kolem pasu s pouty na zápěstí po stranách a tenkým řemínkem mezi nohy. Nasadila si ho, utáhla přezky a do pravého oka upla svou ruku. „Pomůžu vám s levou.“ „Ne … to já jen … nemusíte.“ Ale cvičitel přistoupil k Monice, lehce ji vzal volnou ruku a už měla spoutané obě. „Čekal jsem, že se vrátíte. Bylo vidět, jak se vám tu líbí.“ Při těch slovech již držel v ruce široký obojek. I ten byl za chvilku na svém místě a zajištěný zámečkem. Najednou se Monika ocitla na vodítku. Bez odporu se nechala vodit po stodole mezi stáními. Dokonce si to i užívala. Byla jen a jen v rukách svého cvičitele. Po chvíli ji zavedl do jednoho ze stání. Protáhnul vodítko okem a spojil s koncem na obojku dalším zámečkem. Nová ponygil si teď sama nemohla ani sundat obojek ani odepnout vodítko. Pak ucítila uvolnění zápěstí. Cvičitel jí sundal postroj z těla. To je škoda, trochu zalitovala. Ještě by si ráda užívala ten submisivní pocit!

Cvičitel odešel. Aha, možná to ještě není vše. Monika slyšela šramot, ale přes stěny stání nic neviděla. V tom vedle ní na zemi přistála latexová kombinéza. „Převlečte se.“ Monice se zableskli oči. Přeci jen! Jelikož na sobě měla košili, nebylo ani potřeba odepínat vodítko. Jen se při svlékání trochu styděla. Cvičitel si ale připravoval pomůcky a nesledoval ji. Latexová kombinéza byla těsná, takže Monice chvíli trvalo, než ji na sebe nasoukala. Hotovo. Co bude dál? Ohlávka. Co jiného by měl dostat správný kůň. Pevně jí utáhl pásky kolem hlavy a do pusy vložil udidlo. Klapky na stranách Monice dosti omezovaly pohled. Neměla moc představu, co se za ní děje. To už ale cítila další postroj. Cvičitel ji nešetřil a utahoval celé tělo, jakoby připravoval opravdového koně na závodní jízdu. Cítila se hodně sevřená, umocňovalo to v ní pocit oddanosti. „Zvedněte levou nohu.“ Na ní přišla vysoká bota s kovovou podrážkou. A v zápětí i na pravou. Že by vše? Kdepak. To nejdůležitější chybí. Rukáv na spoutání rukou za zády. Cvičitel Monice stáhl ruce dozadu a rukáv nasadil. Zajistil řemínky přes ramena, zapnul a ponygirl už stála bezmocně ve svém boxu.

„Viděla jste, jak jsem lonžoval Fantasy? Teď si to vyzkoušíme spolu.“ On mě chce vyvést ven? Vždyť by mě tam mohl někdo vidět! „Nebojte, jsem tu jen já a recepční. A ta toho už viděla spousty“ zasmál se. Odepnul vodítko a vytáhl novou klisnu ze stání. Moc se jí nechtělo, ale bičík udělal své a tak poslušně klapala kovovými podrážkami po kamenné podlaze. Slunce posvítilo Monice do tváře. Najednou ji zastavilo zatahání v koutkách pusy. „Na uzdičku reagujete dobře. To bude snadný výcvik!“ Měl pravdu. Stačilo jen jemné zatahání a Monika ochotně poslouchala. Přepnul si ji na dlouhé vodítko a do ruky vzal bič, se kterým na ni dosáhl. „Tak jedeme dokolečka“ a z lehka dostala přes zadeček. Ponygirl chodila podle pokynů. Krokem, klusem, cvalem. Na cvičišti byli skutečně sami. Mohla si tedy užívat ten slastný pocit na druhém konci vodítka, kdy musí plnit pokyny svého cvičitele. Navíc se v latexové kombinéze pěkně potila. To vše dohromady zvyšovalo pocit jejího vzrušení. „A zvedat kolena. Pořádně nahoru.“ Tím ji ale začal popruh mezi nohama silně dráždit. Chvilku se ho snažila dostat bokem od kundičky, ale nedařilo se. Ta naprostá bezmoc s tím něco udělat jí přiváděla k extázy. „Aaaaaaaarrrrrrrržžžžžž!“ Vypadalo to jako ržání koně. Do pusy se jí nahromadily sliny, které přes udidlo nedokázala udržet. Musela se zastavit, než přešel ten slastný pocit. Cvičitel se lehce pousmál. „To by pro dnešek stačilo.“ Ještě s klisnou obešel cvičiště, ukázal několik překážek a přepravní boxy, než se opět schovali před letním sluncem do chládku stájí. Tam Moniku odstrojil. „Latexovou kombinézu si nechte na sobě. Svléknete si ji až na pokoji, abyste se mohla rovnou osprchovat.“ Jak si svou pozici venku užívala, začala se teď nějak stydět. Přehodila přes kombinézu tedy alespoň svou košili.

„Děkuju, moc jsem si to užila.“

„To jsem rád. Ještě se určitě uvidíme“ odpověděl cvičitel.

„To doufám“ řekla s potutelným výrazem Monika.

Na pokoji byla jako v jiném světě. Stále si přehrávala, co se vlastně všechno přihodilo. No nic, dám sprchu a půjdu si lehnout! V posteli ještě chvíli bloumala, ale únava ji přemohla a za chvilku usnula.

Otevřela oči. Kolem tma. Kolik je asi hodin? Teprve 3:10! To můžu ještě spát! Monika se chvíli otáčela na posteli, ale usnout už nemohla. Stále ji to lákalo do stájí. Přehodila přes sebe jen halenku a šla. Prohlížela si znovu koně. Přestože nesvítila žádá lampa, měsíc v úplňku stáje dostatečně ozářil. Došla až do zadní místnosti. V přítmí si všimla něčeho nového. Co je to? Nějaká postava? Ne. Jen kombinéza. Ale taková zvláštní. Robustní, vyrobená ze silné kůže. Sundala ji ze zdi a podivila se nad její těžkou váhou. Co kdybych si ji zkusila! A už se do ní souká. Jakmile ji zapnula až ke krku, kůže Moniku pevně objala. Jako by byla její vlastní. Cítila se v ní velice příjemně. Chvilku si kombinézu užívala a procházela se po stájích. Tak to by stačilo, půjdu si lehnout! Ale co to! Kde je ten zip? Monika šmátrá kolem krku, ale jezdce zipu najít nemůže. V tom se začaly protahovat rukávy přes prsty, kde se spojily do jakéhosi pahýlu. Čímž je nešlo použít. To samé na nohách. A kombinéza rostla i přes hlavu. Už má zakrytou pusu, nos, oči! Moniku chytla panika. To nemůže být pravda! Kombinéza těžkla a nutila ji se předklánět. Chvíli s tajemnou silou bojuje, ale za okamžik je přemožena. Musí se opřít rukama o zem, aby nespadla. Vidí, že se jí prodlužuje hlava dopředu a na končetinách vytvářejí kopita. Ze mě je … KŮŇ!!! Jsem v těle koně s lidským myšlením! A nemůžu s tím vůbec nic dělat! To jsem si tak přála být koněm, až jsem se jím stala doopravdy?

„Honem, máme tu další klisnu!“ zjevila se z ničeho nic recepční. V zápětí přiběhl i cvičitel. Tak to tedy ne, žádnou klisnu nemáte! Monika se vzepjala. Cvičitel popadl provaz a hodil jí ho kolem krku. Klisna zalapala po dechu. Chtěla se znovu vzepřít, ale cvičitel si poradil i se silnějšími stvořeními. S bránícím se zvířetem tedy moc práce neměl. A Monika to taky brzy poznala. „No tak, hodná, hodná!“ Uklidnila se. Cvičitel hmátl po ohlávce a hbitě ji nasadil. „Tak pojď. Už tu pro tebe mám připravený čistý kotec.“ Za okamžit se za Monikou zaklapla dvířka stání. Snažila si uvědomit rychle se vyvíjející zmatenou situaci. Stojím v koňském těle s ohlávkou na hlavě ve stájích! Co to je? Takové věci se přeci v reálném světě nemůžou stát! Jako člověk bych se odtud hravě dostala. Ale jako kůň … ani omylem. Nezbývá mi nic jiného, než poslušně čekat, co se mnou bude.

Za chvíli se objevil cvičitel a něco nesl v rukách. „Chodit ses naučila přes den, tak teď si tě osedlám.“ A opravdu. V rukách měl sedlo. „Budeš se jmenovat Moonlight.“ říkal, zatímco zapínal sedlo na hřbet. Zoufalá Monika, vlastně Moonlight, se už ani nebránila. Netrvalo dlouho a klisna stála na dvoře s udidlem v tlamě a pevně upevněným postrojem na těle. „Ale neboj, nebudeš jen jezdit. Potřebujeme taky hříbata. Nechámě tě s hřebcem ve volném výběhu a on si s tebou už poradí. Ale kdyby ses mu moc bránila, zavedeme tě do úzké ohrady, kde se nebudeš moct otočit a navíc tě připneme za ohlávku. Pak hřebce vypustíme ke klisně, která už bude stát pěkně nastavená.“ řekl pobaveně. Cože! Mě bude ojíždět nějaký kůň! To jako vážně! Moonlight se rozhodla utéct. Cvičitel na to byl ale připravený a hbitě vyskočil do sedla. Chvilku se s klisnou pral, ale pevně přitažené otěže jí nedaly moc velkou šanci. Udidlo se jí zařízlo do tlamy, což Moonlight dlouho nevydržela a raději se vzdala. „Tak jedeme!“ pobídl ji cvičitel lehce bičíkem. Klisna už proti němu vyzkoušela vše co mohla a nebylo jí to k ničemu. Nezbývá mi, než že budu poslouchat!

Cvičitel z ní slezl a připnul dlouhé vodítko. Tak jako přes den. Moonlight si uvědomovala, že nemá cenu klást odpor a poslušně plnila příkazy. V nové kůži si vyzkoušela krok, klus, cval. Vše již uměla. „Jde ti to dobře. Vyzkouším si tě v sedle.“ na čež se vyhoupl na koňský hřbet. Moonlight cválala s novým pánem na svých zádech. Objeli několikrát dvůr, pak cvičiště a nakonec ji vzal i mezi překážky. Zastavili před přepravníkem na koně připojeným za autem, kde cvičitel vysedl. „Jsem s tebou spokojený. Jelikož se blíží ráno, naložím tě do přepravníku a pojedeme k veterináři na prohlídku. Vím, že mě slyšíš a že mi rozumíš. Však nejsi náš první lidský kůň!“ Otevřel před klisnou dveře a ta nakráčela do malého přepravního boxu. Jakmile se za ní vstup zaklapnul, byla kolem jen tma. Nikde ani škvírka, přes kterou by mohl pronikat měsíční svit. Zavřela oči a čekala, co bude dál.

Stále nic. Stále stojíme! Jak dlouho ještě? Otevřela oči. V tom začala rozpoznávat objekty kolem sebe. Lustr, skříň, nočí stolek … vždyť ležím v pokoji na posteli! To byl jen sen? Oddychla si. I když teď jí to začalo trošku mrzet. Budík ukazoval 5:40. Venku se pomalu rozednívalo. Ještě mám chvíli čas! Zkusím usnout a třeba se mi o tom bude zdát dál! Ale kdepak. Usnout se jí už nepodařilo. Její myšlenky jí to nedovolily. Chvíli se převalovala a představovala si, co by se asi dělo dál. Napadlo ji, jestli by se nešla podívat do stájí, zda tam nevisí ta kožená kombinéza. Ale ne. Nikam nepůjdu! Po chvíli se začal měsíční svit pomalu měnit ve sluneční. Tak vstala, sbalila se a připravila na odjezd. Ještě by se ale ráda rozloučila s cvičitelem. Kde by mohl být? Ten si ji však našel sám.

„Doufám, že jste se u nás dobře vyspala!“ překvapil ji hlas ze zadu, když nakládala věci do auta.

„Výborně! Ani se neptejte, co se mi zdálo!“

„Snad ne nějaké vzpomínky na včerejší den?“ zeptal se tázavě cvičitel.

„Tak nějak.“ odpověděla Monika.

„Dobrá.“ řekl s úsměvem. „Nebudu se raději dál vyptávat. Lepší, když si každý necháme nějaké to své tajemství. Já mám naloženou jednu z našich nových klisen v přepravníku a jedu s ní na prohlídku k veterináři. Užijte si den a rád Vás zase někdy uvidím.“

Na ta slova podal Monice ruku, nasedl do auta a odjel. Je to náhoda? Nebo to má snad nějakou spojitost s mým snem? Vždyť je to jeho pokračování! Monika koukala za odjíždějícím vozidlem, dokud nezmizelo z dohledu. V myšlenkách si přitom představovala, jak v přepravníku stojí ona sama. A jak to myslel s tím tajemstvím? „Rozhodně se sem budu muset brzy vrátit.“ řekla si pro sebe a ještě před odjezdem rozmýšlela nejbližší volný termín.

Autor: Vichrzhor