Začalo to na chalupě část 5.

Text byl uveřejněn za souhlasu jeho autora z webu http://dommuz.blog.cz.

Povídka je zcela smyšlená.
 
Marika se točila svižně u plotny a já seděl za stolem a uvažoval co s ní dál. Byla pořád vzpurná, pořád se nesmířila s tím, že tohle není na pár hodin, ale zbytek života. Budu ji, ale muset vytrénovat, aby si zvykla, že kromě mne pro ni nic jiného neexistuje. Budu muset použít metodu cukru a biče. A vzít si ji pořádně do parády. “Pane, smím na malou?” vytrhl mě hlas z kuchyně. “Ne, musíš to vydržet!” odpověděl jsem přísně. ” Pane, moc Vás prosím. Budu hodná a poslušná.” “To si piš, že budeš. A proto nesmíš!” přidal jsem ještě na hlase. Marika pochopila, že neustoupím a vrátila se k vaření. Bylo, ale na ní vidět, že je nesvá. Prostě ji nebudu šetřit. Žádné ohledy. Za 2 dny se vracím domů do města a chci si ji odvést sebou. Podle toho co říkala, má ještě 4 dny volna. Takže je dost času ji aklimatizovat na nový život. Ale než ji vezmu domů a zdomácním ji, tak si ji pořádně ještě vyzkouším, jestli nemá zaječí úmysly.
 
Pochybuji, že by to šlo až tak snadno. Ona ví, že dokud mám ovladač k obojku, tak jí nic jiného nezbývá. Neví, ale pořád o neviditelné hranici, kterou nesmí překročit. No uvidíme. “Pane oběd je hotový. Smím servírovat?” “Samozřejmě. Už jsem ti říkal, jak to máš nachystat pro sebe.” Odpověděl jsem. Marika umyla misky a položila si je ke stolu, mě nachystala talíř a lžíci. Vzala hrnec s polévkou a chystala se nalít si ji do misky. “Co to děláš?!” zeptal jsem se výhružně. Marika se na mě jen nechápavě podívala. S polévky se kouřilo, byla horká, ale voněla hezky. “Dej mi polévky a běž si nahoru pro rákosku čubinko!” Marika pochopila, nalila mi polévky, zaklekla na čtyři a vyrazila do podkroví. Mezi dveřmi jsem viděl, že na schodech má trochu problémy, ale za chvíli se vracela, s rákoskou v hubě. Přišla až ke mně a zůstala stát. Vzal jsem rákosku a chytil ji za vlasy. Vyděšeně vyjekla, ale já si nebral servítky, táhnul ji za vlasy na druhou stranu stolu.
 
“Lehni si na břicho, děvko jedna, ruce dopředu a nohy pořádně od sebe. Marika vyděšeně poslechla. Vzal jsem rákosku a začal švihat jako smyslů zbavený. Do toho jsem na ni křičel: “Tak ty budeš sobě nalévat dřív než pánovi, děvko?” ” Jsi nula, nicka! Na to, že si s tebou můžu dělat, co chci, si pěkně dovoluješ!” Marika křičela, brečela jak malá holka. Každým úderem, každou ranou poskočila. “Holčičko, jestli se ještě o něco pokusíš tak si mě nepřej!” Pomalu mě přecházela zlost a ohlásil se hlad. Odložil jsem rákosku a zasedl k polévce. Marika stále ještě ležena na stole a plakala. Zadek měla dost slušně zmalovaný. ” Rány, si budeš lízat jindy. Teď žer a dělej, čubko!” Marika neochotně poslechla. Vrátila se na čtyři a pomalu začala vyjídávat misku. Já měl polévku brzy pojedenou. Marice to trvalo dýl. Navíc měla pusu od polévky a oči napuchlé od slz. “A teď druhé a neflákej se!” Marika poslechla, nandala mi druhé jídlo, ale sobě ne. “Copak, přešel tě hlad?” “Ano pane, nemám moc chuť.” “Dobrá, jak chceš. Nutit tě nebudu. Můžeš to odnést.”
 
A teď přišel můj test. “Podej mi pohárek vody a vedle ve skříňce je aspirin, tak mi ho podej. Rozbolela mě hlava” věděl jsem moc dobře, že si všimne i prášků na spaní. Marika mi podala vodu a aspirin. A já ho hodil do pusy a zapil. Aspirin ještě poznám, takže vím, že ho nevyměnila. Dojedl jsem jídlo. A Marika začala mýt nádobí. ” Tak já si jdu sednout ven na verandu.” V poklidu jsem se uvelebil a vnímal krásný den. Marika mi za chvíli přinesla na tácu kávu a cukr. “Hodná čubinka, sedni si tady vedle” Ukázal jsem jí místo. A klidně kávu osladil a míchal. Pak jsem symbolicky usrkl a naznačil, že je ještě horká. Marika vše napjatě sledovala. Hned podle vůně jsem poznal, že něco není v pořádku. Ale nedal jsem na sobě nic znát. Podíval jsem se kousek před chatu: “Čubinko, tamhle je klacíček. Přines!” zavelel jsem. Marika trochu neochotně poslechla. Bylo to jen kousek, tak byla hned zpátky. Vzal jsem jí klacek z pusy. Postavil se a hodil ho dál. “Aport” Marika vyběhla a znovu přinesla.
 
“Teď přijde má chvíle. Musím být rychlý, aby to neviděla” pomyslel jsem si. Pořádně se napřáhl a hodil klacek ještě dál. Ani už nebylo vidět, kam dopadl. “Aport” Marika opět vyběhla a na to jsem čekal. Vzal jsem bleskurychle hrnek s kafem, udělal pár kroků a vylil kafe z verandy na druhou stranu chaty. Vrátil jsem se, dal jsem hrnek na místo a zaujal obvyklou pozici. Marika se zrovna otočila a spěchala zpátky. Takhle jsem jí hodil klacek ještě několikrát a zasedl ke stolku. “Čubinko, místo!” Ukázal jsem jí po mé pravé straně. Marika poslušně klekla a sledovala, co bude dál. Ovšem ze své nízké pozice, nemohl vidět, že hrnek je prázdný. A já, jako by nic, jsem začal předstírat, že se nic neděje a že pomalu upíjím kafe. Dal jsem si záležet a tohle divadlo jí hrál dobrých dvacet minut. Pak jsem spokojeně vydechl a lehce zívnul. “Bylo dobré a teď běž umýt nádobí.” Marika vzala použitý hrnek a nádobí a odešla do kuchyně.
 
Tiše jsem poslouchal jak pouští vodu a cinká porcelán. “A teď druhé dějství.” Zasmál jsem se pod vousy a pohodlně se sesunul do křesla. Ruka mi uvolněně, ale nepřirozeně visela pře opěradlo. A druhá odpočatě ležela na druhém opěradle. Zavřel jsem oči a začal mírně chrápat. Slyšel jsem, jak cinkání nádobí mělo čím dál větší prodlevy. Protože Marika odbíhala od dřezu a oknem sledovala co se děje. Za chvíli to ustalo úplně a já vnímal tichounké kroky, blížící se ke mně. Ta mrcha, se stihla obléct do mých kraťasů a trika. Navíc si našla své boty a teď mi opatrně sahala do kapsy. Věděla, kam dávám ovladač od obojku. A protože byl malý, za chvíli ho našla. Opatrně ho vytáhla a pomalu vyrazila pryč, když ale byla, dal od chaty, tak jsem slyšel, jak začala běžet. “No počkej, teď si užiješ.” Počkal jsem, až zaběhne za stromy, aby mě neviděla a seběhl jsem do sklepa. Odemknul kovovou skříň, kde bylo ovládání k majáku. Nastavil jsem, aby šok byl co největší. Obojek tak po ztrátě jeho signálu, Mariku pěkně ztrestá.
 
Zamknul jsem klidně skříň a pomalu se vydal směrem, kam Marika utíkala. Chvíli jsem ji nemohl najít, ale pak jsem ji zahlédl mezi stromy. Ležela paralyzovaná na zemi. Zákaz wc a elektrický šok udělali své. “Copak, snad se nevydala na procházku? A beze mě? To od tebe není hezké” nahodil jsem mateřský tón, ale zároveň v něm byla cítit notná dávka jízlivosti a škodolibosti. “Já, tě holčičko, varoval. Kdybys byla hodná a poslušná, tak by se nic nestalo. Teď poneseš za své činy odpovědnost” řekl jsem už vážně. Marika na mě jen vyděšeně koukala. Nebyla schopná slova, ale došlo jí, co se stalo. Jen, ale asi stále nechápala funkci obojku. A to bylo dobře. Pomalu se začala probírat z šoku. Vzal jsem jí ovladač, chytil ji za vlasy a táhnul zpátky. Pomalu jsme přišli až před chatu. “Klekni si děvko. Tak já se s tebou tak zdržuju a ty se mi takhle odvděčíš?!” zařval jsem rozzlobeně. Marika se na mě dívala trochu tupě, jak byla ochromena obojkem. Ale jeho účinky pomalu odeznívali a v její tváři byl vidět i provinilý pohled malé holčičky, které ví, že něco provedla a je kárána…
1 Komentář
  1. pyroman 4 měsíci ago

    pokračovani

Zanechte komentář

©2020 Copyright © 2017 Korzetka.cz. BDSM magazín & seznamka

CONTACT US

We're not around right now. But you can send us an email and we'll get back to you, asap.

Sending

Log in with your credentials

or    

Forgot your details?

Create Account