Začalo to na chalupě část 1.

Text byl uveřejněn za souhlasu jeho autora z webu http://dommuz.blog.cz.

Povídka je zcela smyšlená.
 
Bylo krásné srpnové ráno, já se probudil v chalupě, na kterou jsem odjel na dovolenou. Byl jsem sám svým pánem. S přítelkyní jsem se rozešel před pár týdny. Pomalu otvírám očím a vnímám to kouzlo lesa. Tu vůni, ten klid. Jenom zvenku sem doléhá švitoření ptáčků. Už odmalička jsem byl kutil, a když jsem vyrostl a postavil se na vlastní nohy, toužil jsem po vlastním klidu a prostoru. Koupil jsem si větší pozemek kus z velkého lesa a na něm, daleko od civilizace a lidí postavil chatu. Byl jsem na to pyšný. Rozchod s přítelkyní mě na pár týdnů rozhodil, ale už jsem se s tím smířil a šéf mi stále nutil, že si mám vybrat dovolenou. Tak jsem neváhal, sbalil věci a vyrazil autem do přírody.
 
Chata a celý můj pozemek byl velmi odlehlý, a když sem jednou za týden zabloudil nějaký houbař bylo to moc. Ale já tomu byl rád. Měl jsem rád svůj klid, samotu, knížky co jsem měl v knihovničce a taky dílničku, která byla v kůlně za chatou. S bývalou přítelkyní jsme BDSM zkoušeli, ale i když si myslím, že jsme se dostali daleko, byly to jen hrátky a mně to nestačilo. Měl jsem to v sobě a nechtělo se mi jen “hrát”. Pomyšlení, že je to jen “jako” mě spalovalo. Líbilo se mi, když jsem měl přítelkyni ve své moci, ale nebylo to opravdové. Pořád jsem nebyl spokojený. Mé šikovné ruce a dílna zařízená doma, i za chatou nabízeli mnoho možnosti pro realizování mé fantazie. Na hračky, které jsem vyráběl, ať už podle nějakého návodu, nebo podle své fantazie, jsem byl dostatečně hrdý.
 
Dopoledne celkem uběhlo, i při vaření oběda. Po obědě jsem si uvařil kávu, vzal svoji oblíbenou knížku a sedl do pohodlného proutěného křesla u vchodu do chaty a začal číst. A popíjet kávu. Začetl jsem se do knihy na tolik, že jsem přestal vnímat čas. Vytrhlo mě až, nějaký příchozí co šel směrem ke mně. Odložil jsem knížku na stolek, napil se kávy a zvědavě čekal, kdo se vyhoupne mezi stromy. Příchozí šel evidentně ze špatné strany, protože lesní cesta k chatě byla úplně jinde. Konečně jsem v dálce poznal mladou ženskou postavu. Blížila se ke mně, evidentně unavená. “Dobrý den, můžete mi poradit, kudy se dostanu do vesnice, vyrazila jsem na houby a trochu jsem zabloudila.” Zaznělo na pozdrav, když se žena přiblížila. Byla ve sportovním, ale moc hezká něco přes třicet, štíhlá a ve předu příjemně obdařená. Její dlouhé rovné vlasy pod ramena, jí neučesaně vláli.
 
“Do vesnice? Ale to jste si hodně zašla.” Začal jsem opatrně. “Pojďte si sednout, uvařím Vám alespoň kávu, chvíli si odpočinete a pak Vás navedu, kudy do vesnice.” Vesnice byla tak 8 kilometrů, ale řekl jsem si, že takovou krásku hned jen tak nepustím. “Děkuji Vám za nabídku, ale nechci Vás obtěžovat” “Ale prosím Vás, jaké obtěžování. Tady si sedněte, hned jsem u Vás. Určitě Vám vyhládlo, mám čerstvý chalupářský guláš, hned Vám přinesu.” “Ale to přeci….” “Ne ne ne, nebudeme se hádat hezky si sedněte a odpočívejte” skočil jsem jí do řeči. Stydlivě poslechla. Guláš byl za pár minut na plynu z bomby ohřátý a za další chvíli už stál plný talíř před krásnou neznámou. “Děkuji” řekla stydlivě a pustila se do něj, jako by týden nejedla. “Jo to znám, při toulkách v lese vyhládne.” Pronesl jsem přátelsky.
 
Počkal jsem, až slečna dojedla a začal vyzvídat. Co tady dělá, jak to, že je sama, jestli má rodinu. Během hovoru jsem se dozvěděl, že vyrostla v dětském domově. Teď bydlí ve stejném městě co já a pracuje tam jako manažerka. Je rozvedená a bez dětí. Zajímalo mne, co ji zavedlo do lesa. Prý chodí do lesa chodí pravidelně na houby, což dokazoval i košík. Vždycky přijede autobusem, ke druhému konci lesa, kde poprosí řidiče, aby jí zastavil a odpoledne jí zas vyzvedl. V pondělí si vzala dovolenou a je tady. Prohodil jsem trochu odlehčeně: “A to se nebojíte, že se Vám tu něco stane?” “Ne nebojím, mám mobil a když se něco stane tak bych zavolala policii” “Omlouvám se, zapomněl jsem na to kafe, hned jsem u Vás.” Vzal jsem prázdný talířek a odcházel.
 
Dal jsem vařit vodu na kafe a do hrnku s kafem jsem přidal pár prášků na spaní. Kafe jsem zalil, vzal cukr a šel před chatu. “Tak tady to máte, pijte pomalu. A tady máte cukr, nevím, jak sladíte” řekl jsem klidně. Má návštěva nic netušíc začala po chvílích upíjet kafe. A já si s ní povídal jako by se nic nedělo. Nevím kolik času uplynulo, ale za chvíli se sesunula do křesla. Počkal jsem ještě chvíli, a když jsem viděl, že tvrdě spí, hodil jsem si ji lehce přes rameno a nesl do podkroví v chatě. S bývalou, jsme sem taky jezdili, takže již bylo připravené. A i když naše chvilky, byly jen hrátkami, všechno vybavení a hračky co jsem dělal byly opravdové. Svlékl jsem Mariku, tak se jmenovala, do spodního prádla. Měla hezké červené s krajkami. A pak ji na ruce a nohy dal pouta, která jsem připevnil k rozporkám. Rozporky na rukou, jsem pak pomocí kladky vytáhnul do výšky, takže Marika na rukou visela. Nohy rozporky na nohách jsem připevnil k podlaze. Marika, teď byla krásně roztažená. Ale spala…
 
Nechal jsem ji vyspat a vrátil se dolů ke knize a nedopité kávě. Opět jsem se pohroužil do knihy. Kafe bylo dávno vypité a uběhly snad tři hodiny, když jsem zaslechl z podkroví velmi tlumeně: “Pomóc, pomóc” Pochvaloval jsem si, že jsem byl prozíravý, když jsem už kdysi podkroví zvukově utěsnil. I když tady v lese není živáčka, takže by to nevadilo. Zaklapnul jsem knihu, položil na stolek a odhodlaně vyrazil nahoru. Když jsem vstoupil, Marika na mě hodila nenávistný pohled a vykřikla: “Co jste to se mnou udělal, pusťte mě!” “Ticho a poslouchej, nebudu to opakovat!” okřikl jsem ji a pokračoval: “Nedávno jsem přišel o svoji otrokyni a udělám si ji z tebe. Pokud se všemu budeš učit a budeš hodná, budu hodný i já. Jestli, ale budeš myslet na útěk, nebudeš poslouchat tak si mě nepřej!” Asi to nepomohlo, opět se ozvalo její: “Pomooooc”
 
Neváhal jsem ani chvíli, udělal pár kroků ke skříni a vytáhl rákosku. “Tak ty nebudeš poslouchat?” zařval jsem rozzlobeně. Padla první rána a Marika poskočila. V její pozici to šlo špatně. Začala už mírněji: “Prosím pusťte mě, nikomu to neřeknu.” Dopadla další rána a další a další. Marika viděla, že se mnou nic nebude a začala znovu: “Pomoooooc, pomooooc !” To že ji nikdo neuslyší, jsem ji ani neříkal, za to rákoskou jsem ji nešetřil. Přestala křičet a začala plakat. “Holčičko to na mě neplatí, přestaň křičet a brečet, jinak jich ještě hodně dostaneš” řekl jsem výhružně, a aby viděla, že to myslím vážně přiletěla další rána. I přes její krajkové kalhotky jsem viděl už slušně zmalovaný zadek. Marika viděla, že to nikam nevede, tak se trochu uklidnila. “Tak poslouchej. Jsi sama v lese, daleko od lidí. Máš dovolenou, takže tě nikdo nebude postrádat. Chci, aby ses stala mým majetkem. Čím věrnější mi budeš, tím tě budu mít raděj. Ale varuju tě, jakmile zkusíš utéct začneme od začátku!”
 
“Ano, udělám, co budete chtít, budu vaším majetkem, jen mě prosím nebijte” vyjekla pokorně. To se mi, ale nelíbilo. Bylo to příliš snadné. Ale neřekl jsem nic. “Tak si tě vyzkoušíme” řekl jsem škodolibě. Vytáhnul jsem dlouhý nůž a pomalu se k ní přibližoval. Jakmile ho viděla, začala na novo: “Pomoooooc, pomooooc” To mě vytočilo. Vzal jsem bič a začal bičovat. Omdlela. Asi trochu vyčerpáním a únavou, ale i bolestí. Její zadek hrál všemi barvami a já uvažoval, zda použít ten nůž, nebo počkat až bude při vědomí. “Počkám” rozhodl jsem se a zašel dolů pro vodu a kapesník. Vrátil jsem se nahoru a namočil kapesník do vody. Trochu polil jsem ji vodou hlavu a Marika se vzbudila. “To jsem rád, že jsi tady. Tak budeme pokračovat.” “Pane prosím nebijte mě, neubližujte mi.” “Holčičko, teď jsi můj majetek a budu si dělat s tebou, co budu chtít.
 
Pokud se, ale nebudeš vzpírat, bude to pro tebe příjemnější a bezpečnější!” odpověděl jsem tvrdě. Znovu jsem vzal nůž, v Marice trhlo, ale tentokrát držela a čekala, co bude. Několika tahy jsem ji zbavil zbytku oblečení. Jak jsem, ale byl překvapený, když jsem si na jejím krásném nahém zadečku, všiml šrámů, které nebyly moje. Byl jsem už dost zkušený na to, aby rozeznal ty mé od jiných a abych poznal, že to nebyla jen nějaká náhoda. Marika se na mě začala dívat vyděšeně, protože věděla, že si toho všimnu. “Copak je tohle, to nemáš ode mě?” “Nevím, co myslíte, začal zapírat.” “Tak ty nevíš co myslím ??!” rozzuřil jsem se a pevně ji zmáčknul prsa. Vyletěla, jako když ji bodne jehlou: “Opravdu nevím!” Ale s tím jsem se nechtěl smířit. “Co ty šrámy na zadku, ty nejsou ode mne a už jsou starší?!” zařval jsem, jak smyslů zbavených. “Ahááá, tak to jsem kdysi spadla v lese” snažila se mi lhát. A já obrátil a dělal blbce a řekl jí už mírněji: “No dobrá” V očích, ale se jí stále zračil strach. Něco skrývala…
 
0 Komentářů

Zanechte komentář

©2019 Copyright © 2017 Korzetka.cz. BDSM magazín & seznamka

CONTACT US

We're not around right now. But you can send us an email and we'll get back to you, asap.

Sending

Log in with your credentials

or    

Forgot your details?

Create Account